Víte, co jsou koně, ne? Pokud to nevíte, tak je to to samé, co jednorožec, akorát bez rohu.
Ke koním jsem vlastně přišla jako slepý k houslím (musím si už konečně někde zjistit, proč že se to takhle říká). Když jsem byla malá, tak jsem na nich jednou nebo dvakrát seděla => byla jsem na ně posazena. A pak se mi vybavuje ještě nějaká rozmazaná vzpomínka. Obecně lze ale říci, že jsem na něm nikdy neseděla a koni mám asi takovýhle vztah - je taková ta věc, co má čtyři nohy, ocas a hřívu. A jezdí na tom indiáni a kovbojové. Jistě, uvědomuju si, že je to všechno mnohem komplexnější, ale lepší než má oblíbená definice: *rozhození rukama* "koně existují".
I přes můj vztah ("koně existují") je mám ráda a vždycky jsem se chtěla na nich naučit jezdit (já jsem jako malé dítě vůbec chtěla dělat tisíc věcí). A v poslední době, kdy jsem se o nich bavila se svou bývalou spolužačkou, která na nich jezdila, obzvlášť. Jestli v mém rodném městě, nebo v jeho okolí jsou nějaké ranče s koňmi, pak o nich nevím. Možná lepší, protože by na to rodiče stejně neměli finance a nejspíš ani čas a samotnou by mě tam rozhodně nepustili, což by mému osmiletému já přišlo mnohem víc smutné, než teď.
Poměrně nedávno se mi ale naskytla příležitost se k nim dostat. Vyčistit, osedlat, i krátce se na něm projet. A bylo to úžasné. Koně jsou úžasná, ušlechtilá a úctyhodná (když už jsem u toho ú) zvířata. A pokud budu mít tu možnost, chtěla bych se k nim někdy zase vrátit. Takový blázen jako již výše zmíněná spolužačka do nich nikdy nebudu, ale přesto to bylo fajn.
Nedá mi, si nevzpomenout na jeden obrázek, který koloval internetem. A když už jsem ve vytahování starých věcí na světlo (ad Měsíc v jináči), samosebou ho musím i zde přiložit.
