Valentýnský příběh

14. února 2017 v 20:00 | Snílek |  zamilované příběhy na entou
Protože co by to bylo za Valentýna bez nějaké fádní zamilované povídky, do které se může každá první i druhá single vcítit. A každá čtvrtá ve vztahu dost možná taky.


Koukala jsem na kalendář. Už zítra. Zítra je ten den D, na který jsem se těšila. Měla jsem přítele, který byl trochu studený čumák, a pevně jsem věřila tomu, že se mi podaří ho přimět k nějaké té romantice. Nebo větší romantice, než že se spolu podíváme na film, kdy já jsem k němu přitulená a pak následuje sex podle jeho představ.
Měla. Správný čas. Bylo před třemi týdny, kdy jsme se rozešli...
Když se nad tím teď tak zamyslím, nechápu, co jsem na něm viděla. Byla jsem bláznivě zamilovaná, jako nějaká patnáctka, co poznala první lásku. A přitom je mi o deset let víc. Měla bych už poznat, kdy chlap sleduje jen jeden cíl a o nic dalšího mu nejde. Jo, sex je metla lidstva. Na ničem jiném nezáleží. A chlapi se dokáží sakra dobře přetvařovat, jen aby toho dosáhli. A my hloupé ženy jim to žereme, protože si myslíme, že je to láska, po které toužíme.
Bylo mi z toho smutno. Ano, byl to hajzl, jinak se to prostě nazvat nedá, ale zároveň je mi líto, že strávím ten den zamilovaných sama. Těšila jsem se, že si ho užijeme spolu. A všechny ty obrázky, srdíčka, milka vzkazy... Chtělo se mi z toho brečet. I když to byl už skoro měsíc.
K něčemu mě to ale přecijen vybičovalo. Když jsem ho načapala, jak si užívá se svojí kamarádkou, jednou z věcí, která v následují konfrontaci padla, bylo, že jsem tlustá. Od něj to fakt sedí. Sám má deset kilo nadváhy, které se s mými dvěma a půl kily nedají měřit. Navíc, na mě to na rozdíl od něj nebylo ani moc vidět. Celý následující den jsem pak jen seděla doma a litovala se. Neplakala jsem pro něj, protože si moje slzy nezaslouží, to ne. Litovala jsem sebe, protože jsem byla taková naivní kráva, která mu věřila a odmítla kvůli němu kluka, který by býval byl lepší. Býval byl... No, to je jedno. Následující den jsem si koupila permanentku do posilovny. Říká se, že zlomené srdce je nejlepší motivace. Myslím, že mají pravdu. Nikdy jsem nedokázala cvičit víc jak tři dny v kuse. A do posilovny jsem vkročila asi třikrát. I přesto, že jsem si několikrát koupila permanentku. Byly to jen vyhozené peníze. Nikdy jsem to neodchodila.
Pracovala jsem v knihkupectví, a prosadila jsem nápad, že bychom mohli zabalit nějaké zamilované knižní tituly a prodávat za jednotnou cenu. Lidi by to měli jako králíka v klobouku. Netušili by, co se tam skrývá. Krom toho jsem navrhla, že by na svatého Valentýna mohla být 30% sleva na všechny romány. Po chvilce dohadování to moje šéfová schválila. Dnes večer jsem to musela zabalit.

------------------------------------------------------------------------


14. únor. Takže dnes. Vzbudila jsem se z krásného snu do trpké reality. Kdy jsem ho začala tak prožívat? Nikdy to nebyl nijak výjimečný den. Asi to bude tím, že jsem do něj vložila všechny svoje naděje. Povzdychla jsem si. Mrkla jsem na hodiny a zjistila, že si musím pohnout. Jednou ze základních věcí při cvičení je pravidelnost.
Bylo osm ráno a v posilovně byly překvapivě asi tři lidi. To je celkem dost. Za ty tři týdny jsem si navykla, že první přichází kolem deváté. Jen jsem si pro sebe pokrčila rameny, nasadila sluchátka a dala se do běhu. Nesnáším běh. Ale vzhledem k mé mizerné kondičce je to nejlepší začátek. Krom toho, přestože běh nemám ráda, je to výborná relaxace. Ironie co? A zvláště dneska jsem si potřebovala dát do těla. Odplavit ten depresivní smutek z toho všeho.
Když jsem odcházela, srazila jsem se ve dveřích se sympatickým klukem. Omluvil se mi a uvolnil cestu. To mě dostalo, nějak jsem nebyla zvyklá na tohle milé jednání. Usmála jsem se na něj a poděkovala. Úsměv mi oplatil.
A pak jsme si každý pokračoval svou cestou.
Směna mi začínala až ve dvě, ale už v poledne volala šéfová, jestli bych nemohla hned dojít a ještě zabalit nějaké knížky. Akce měla větší úspěch než čekala a prakticky všechny už byly vyprodány.
Neváhala jsem, lepší být v práci, než se doma užírat vzpomínkama a myšlenkama, co by kdyby.
Za kasu jsem se dostala až o půl čtvrté. Ne že by mi to nějak vadilo. Raději jsem byla krámě, ale dneska jsme tam měli už akorát novicky a tak tam šéfka v tom frmolu raději viděla mě než holku, co to viděla jednou a z dálky. Byla jsem její pravá ruka. Vlastně levá. Pravá ruka byla její zástupkyně.
"Zvládneš to tady?" zeptala se, když o páté odcházela.
"V pořádku, stejně za dvě hodiny zavíráme a nejhorší nápor už polevil," usmála jsem se. "Jen běž. A dej manželovi pusu i za mě," mrkla jsem na ni.
"Díky." Ve dveřích se ještě otočila. "Jo a nechala jsem ti to v kanceláři, tak si to nezapomeň vzít, až budeš odcházet."
"Dobře," nejistě jsem kývla. Nemohla jsem si vzpomenout, co mi tam měla nechat. Asi nějaké papíry?

Posledních deset minut už byl klid. Trochu jsem si oddechla. Tržba dneska bude vážně astronomická.
V sedm hodin jsem zamkla dveře. Uklidily jsme a s jednou holčinou spočítaly zisk. Nemýlila jsem se, byl vážně vysoký. Pak jsem je poslala domů. Ještě jsem potřebovala dát do kupy "zajíce v pytli", ale na to jsem už holky nepotřebovala a bylo zbytečné je tady zdržovat, když chtěly strávit večer se svými partnery.
Pozhasínala jsem světla a vzala tržbu, abych ji mohla odnést do banky.
Na půl cesty domů jsem si vzpomněla, že jsem si to něco zapomněla v kanceláři. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se rozhodla, že se tam vrátím. Co když je to důležité?
U dveří stál nějaký kluk a pohledem se snažil proniknout tmou obchodu.
"Už je víc jak půlhodiny po zavíračce, tam už nikdo není," zaťukala jsem mu na rameno.
Trochu jsem ho vyděsila.
"Tušil jsem to..." sklesle opáčil.
Neviděla já ho už někde? Mám dojem, že ty oči znám.
"Tak v tom případě mi už tohle bude k ničemu," zvedl kytici růží.
"Ty jsou krásné," vydechla jsem. A trochu posmutněla, mě nikdy žádný kluk takovouhle kytici nedal. Vlastně nikdy jsem od kluka nedostala květinu, pokud nepočítám tu povinnou v tanečních. Záviděla jsem jeho holce. "Tvojí přítelkyni jistě potěší i jen ta květina, hlavně že sis vzpomněl," usmála jsem se na něj. Nějak mi přitom nedošlo, že jen do šály, neboť jsem byla zachumlaná až do nos.
"Mojí bývalé by to rozhodně nestačilo," utrousil tiše.
Nevím, co mě to popadlo. Asi nějaké kouzlo v jeho očích. Musela jsem zešílet. Ale zželelo se mi ho. Nechtěla jsem, aby někdo další měl pokaženého Valentýna tak jako já.
Vytáhla jsem klíče a odemkla. "Neměla bych to dělat, ale pojď. Copak sháníš za knížku?"
"To je v pořádku. Stejně jsem tu pozdě."
"Jen pojď. Ať máte hezký večer. Ještě to můžete stihnout. Co potřebuješ za knížku?"
"No..." znejistěl. "Vím, že má ráda fantasy. A sbírá Terryho Pratchetta. Ale nevím, co od něj má doma..."
"V tom případě bych ti mohla pomoct, dneska nám došlo nové vydání. V prodeji to má být až od čtvrtka, ale myslím, že bych ti to mohla prodat už teď." Zamířila jsem do kanceláře, kde jsme měli odložené dva kusy. Jeden kvůli zápisu do katalogu a druhý, který jsem potají četla. Potají s jejím souhlasem, měla přehled o všem, a ačkoliv vůli stálicím byla poměrně benevolentní, tohle ani mě nedovolila si vzít domů.
"Fuj, je mi teplo," sundala jsem si čepici a rozepla bundu. "Kam jsem to jen... Aha, tady to je," sáhla jsem do jednoho šuplíku. Zrak mi zabloudil na stůl, říkala přece, že mi tu něco nechá.
"Mám počkat tady,"ozvalo se ode dveří.
"Jop, zůstaň tam prosím, jen si tu ještě něco vezmu," pronesla jsem přes rameno.
Na stole jsem uviděla tabulku čokolády a lísteček.

Vím, že to máš teď těžké a na lásku jsi přestala věřit,
je tu ale jeden kluk, kterému se líbíš.
Přijde dnes večer po zavíračce.
Je to hodný kluk. Dej mu prosím šanci
a přijmi ho jako mou valentýnku.
P.S. Má rád čokoládu.
P.P.S. Jmenuje se David.

Zvedla jsem tu čokoládu a nechápavě na to koukala. Cože? Jaká valentýnka. A jaký kluk? A proč až dneska po zavíračce? Eh, cože? Jaký David?
"Já jsem David," ozvalo se za mnou. Asi jsem to nechtěně řekla nahlas.
"He? Promiň, já ale vůbec nic nechápu."
Zvedl růže. "Ty jsou pro tebe."
Zčervenala jsem. "Ehm, děkuji."
"Byl jsem tu prvně před půl rokem. Pomohla jsi vybrat knížku pro mou babičku. Bylo vidět, že tomu opravdu rozumíš, i když to není přímo tvůj okruh zájmu. Od té doby jsem tu několikrát byl, jen abych tě viděl, ale nikdy jsem nenašel odvahu tě pozvat na rande. Ale stejně jsem pak zjistil, že máš přítele. Pak jsi přišla do posilovny. Mělas takový zvláštní smutek a vztek v očích. Stejný jako dneska ráno." Ha, tak odtud ty oči znám, byl to ten kluk se kterým jsem se ráno srazila ve dveřích. "Tvoje vedoucí je známá mojí tety, tak jsem se na tebe trochu přeptal," teď mu bylo velmi trapně. "No, a ona mi dohodla, že mám dneska přijít. Akorátže jsem přišel pozdě a už tu nikdo nebyl..."
"Jo no, zapomněla jsem si ten vzkaz přečíst, i přestože mi kladla na srdce, abych to tu nezapomněla. Promiň." Teď jsem se pro změnu cítila hloupě já.
"A, jo, tohle bych ti asi měla dát," rozpačitě jsem k němu zvedla ruku s čokoládou. "Já.. totiž... ehm..," nějak jsem nevěděla, co bych měla říct dalšího. Jen tak jsme tam stáli na proti sobě v spoře osvětlené kanceláři. Já v ruce růže, on čokoládu.
"No... totiž.... ehm... takže... emm...," chtěla jsem něco udělat, ale nevěděla jsem, co je správné. Celá ta situace byla tak podivně trapná. Zvedla jsem květiny a přivoněla si k nim. "Pěkně voní."
"Jsem rád, že se ti líbí." Opět nastala chvíle trapného ticha, které naštěstí brzy prolomil: "No, totiž..." Odkašlal si a začal znovu. "Sama jsi řekla, že ještě stihnu strávit pěkný večer se svou přítelkyní. Jelikož žádnou nemám, a je teprve sedm, mohl bych tě někam pozvat?"
Opět jsem zrudla a usmála se. "Tak jo."

Zamkla jsem obchod a vyrazili jsme do města. Navrhl jednu čajovnu a dokonale se mi tak trefil do vkusu. Strávili jsme spolu krásné čtyři hodiny, než čajovnu zavřeli. Potom mě doprovodil až domů, aby se mi něco nestalo.
"Měla bys v pátek odpoledne čas?"
Chvíli jsem přemýšlela a pak přikývla. Domluvili jsme si čas a místo setkání.
Na rozloučenou mi věnoval polibek. Bylo to jak z nějakého brakového románu, ale moc krásné.

------------------------------------------------------------------------

Další den v práci vedoucí samozřejmě hned vyzvídala a byla nadšená, když jsem jí řekla, že jsme si domluvili další schůzku.

A jak to celé dopadlo? Měla jsem štěstí na to jedno z mála procent pěkných, hodných, milých, vtipných, romantických, gentlemanovských a tak dále nej kluků. Po těch letech nevydařených vztahů s neustále podobnými typy se na mě usmálo štěstí v podobě dokonalého kluka. Ovšem, měly jsme občas nějaké neshody, ale nikdy to nebylo nic tak vážného. Omluvil se vždy, když udělal něco špatně, stejně jako já jemu. Byl to rovnocenný vztah, kde jsme oba stejnou měrou dávali i brali.






Poznámka autorky: Musím se přiznat, že své postavě neskutečně závidím. Takže pokud se náhodou někde mezi mými čtenáři, potažmo známými mých čtenářek vyskytuje podobný úkaz se kterým postava skončila a není zadaný! dejte mi na něj kontakt Mrkající I kdyby z toho nic nebylo, chci aspoň vědět, že se to opravdu mezi námi vyskytuje Smějící se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lydie Lydie | 28. března 2017 v 14:03 | Reagovat

Pěkně napsané.....
..pozor....romantika není všechno....

2 Snílek Snílek | E-mail | Web | 29. března 2017 v 1:17 | Reagovat

[1]: Díky. Ono dost záleží na tom, co všechno bereš jako romantiku. Pro někoho to je jen donesená růže, já třeba beru jako romantiku všechna ta drobná gesta, která dělají vztah lepším - třeba když holka nachystá svému příteli košili na ráno, muž uvaří své ženě její oblíbený čaj, nebo na krabici od dárku k narozeninám nakreslí slona jak si hraje s myškou, protože je to toho dotyčného oblíbená věc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama