Únor 2017

Sladké odpuštění - Lori Nelson Spielmanová

21. února 2017 v 17:33 | Snílek |  knihy které milujeme (nebo nenávidíme)



Moderátorka Hannah žije život, který by jí mohl leckdo závidět. Je populární, má vlastní pořad a její přítel Michael je neméně oblíbený starosta New Orleans. Málokdo však ví, že za širokým úsměvem se skrývá hluboký vnitřní smutek. Otec Hannah zemřel a matku neviděla od chvíle, kdy jejího druhého manžela jako třináctiletá obvinila ze sexuálního obtěžování. Tedy více než dvacet let. Když Hannah dostane lákavou pracovní nabídku na nový vlastní pořad, netuší, jak divoký koloběh událostí se právě spouští. V pilotním díle pořadu by totiž měla se svou matkou mluvit o odpuštění… Druhý román Lori Nelson Spielmanové je dojemným příběhem o odpuštění, dávných nedorozuměních a následcích, o vztahu matky s dcerou, ale i lásce a nelehké volbě srdce…

Valentýnský příběh

14. února 2017 v 20:00 | Snílek |  zamilované příběhy na entou
Protože co by to bylo za Valentýna bez nějaké fádní zamilované povídky, do které se může každá první i druhá single vcítit. A každá čtvrtá ve vztahu dost možná taky.


Koukala jsem na kalendář. Už zítra. Zítra je ten den D, na který jsem se těšila. Měla jsem přítele, který byl trochu studený čumák, a pevně jsem věřila tomu, že se mi podaří ho přimět k nějaké té romantice. Nebo větší romantice, než že se spolu podíváme na film, kdy já jsem k němu přitulená a pak následuje sex podle jeho představ.
Měla. Správný čas. Bylo před třemi týdny, kdy jsme se rozešli...
Když se nad tím teď tak zamyslím, nechápu, co jsem na něm viděla. Byla jsem bláznivě zamilovaná, jako nějaká patnáctka, co poznala první lásku. A přitom je mi o deset let víc. Měla bych už poznat, kdy chlap sleduje jen jeden cíl a o nic dalšího mu nejde. Jo, sex je metla lidstva. Na ničem jiném nezáleží. A chlapi se dokáží sakra dobře přetvařovat, jen aby toho dosáhli. A my hloupé ženy jim to žereme, protože si myslíme, že je to láska, po které toužíme.
Bylo mi z toho smutno. Ano, byl to hajzl, jinak se to prostě nazvat nedá, ale zároveň je mi líto, že strávím ten den zamilovaných sama. Těšila jsem se, že si ho užijeme spolu. A všechny ty obrázky, srdíčka, milka vzkazy... Chtělo se mi z toho brečet. I když to byl už skoro měsíc.
K něčemu mě to ale přecijen vybičovalo. Když jsem ho načapala, jak si užívá se svojí kamarádkou, jednou z věcí, která v následují konfrontaci padla, bylo, že jsem tlustá. Od něj to fakt sedí. Sám má deset kilo nadváhy, které se s mými dvěma a půl kily nedají měřit. Navíc, na mě to na rozdíl od něj nebylo ani moc vidět. Celý následující den jsem pak jen seděla doma a litovala se. Neplakala jsem pro něj, protože si moje slzy nezaslouží, to ne. Litovala jsem sebe, protože jsem byla taková naivní kráva, která mu věřila a odmítla kvůli němu kluka, který by býval byl lepší. Býval byl... No, to je jedno. Následující den jsem si koupila permanentku do posilovny. Říká se, že zlomené srdce je nejlepší motivace. Myslím, že mají pravdu. Nikdy jsem nedokázala cvičit víc jak tři dny v kuse. A do posilovny jsem vkročila asi třikrát. I přesto, že jsem si několikrát koupila permanentku. Byly to jen vyhozené peníze. Nikdy jsem to neodchodila.
Pracovala jsem v knihkupectví, a prosadila jsem nápad, že bychom mohli zabalit nějaké zamilované knižní tituly a prodávat za jednotnou cenu. Lidi by to měli jako králíka v klobouku. Netušili by, co se tam skrývá. Krom toho jsem navrhla, že by na svatého Valentýna mohla být 30% sleva na všechny romány. Po chvilce dohadování to moje šéfová schválila. Dnes večer jsem to musela zabalit.

------------------------------------------------------------------------

Ta svině valentýn... Nebo ne?

12. února 2017 v 10:30 | Snílek |  plky, pindy, bláboly, úvahy na druhou
Valentýn je pro citlivé dušičky těžký. Můžete si stokrát zapřísahat, že se vás to netýká, že se tím nenecháte ovlivnit, že je to jen komerční svátek, ale stejně nakonec skončíte s bonboniérou a s lahví vína u nějakého romantického filmu a říkáte si, proč právě já. Proč já nemůžu mít takovýhle vztah jako je u nich. A pokud jste navíc zadané a váš přítel je vůl, protože udělá nějakou botu těsně před tímhle svátkem zamilovaných, navíc vám i nějak (netaktně) naznačí, že ho tohle fakt nebere, protože má jiné důležitější starosti, je to o to horší. Protože vy byste si přála dostat od něj tu pitomou růži, nebo aspoň blbou milku za 15 korun (teď je v albertu v akci), anebo by vám stačila i je ta trocha snahy, bohužel utřete nos. A vám tak zbydou v ten převelice zamilovaný den akorát oči pro pláč, víno a bonboniéra, kterou jste si koupily samy.

Valentýn je mnohými zatracován, jako typický americký svátek a komerční blbost. Jenže všimli jste si někdy, že spousta párů, hlavně když jsou spolu už delší dobu, nedej bože bydlí, tak si lásku nevyznávají. Neudělají si jen tak pěkný večer. Nesednou si k televizi a nepřitulí se k sobě. Ano, sice vedle sebe žijí, mají se rádi, a jistě je to v mnoha drobnostech vidět, ale přesto. Snad každou ženu potěší, když dostane od milého květinu. Je to smutné, ale v dnešní době je už jen málokterý kluk dává (pokud o nějakém víte, dejte mi na něj číslo!). A kdy jindy by teda ta holka měla dostat tu kytku, když ne na valentýna? Kdy jindy by se měly páry snažit si udělat hezkou chvilku? Kdykoliv, ano, to je správná odpověď. Ale neudělají to. Tak proč teda neuvyžít toho "blbého amerického svátku", když už je to tak pěkně v tom kalendáři napsané.
Češi, jakože ti správní (he?), se strašně snaží propagovat první máj. No, ale kolik si skutečně udělá pěknou chvilku? A navíc, takovýhlech věcí je potřeba dělat co nejvíc. Co možná nejčastěji si připomínat ten první rok, dva bláznivé zamilovanosti. A v kalendáři na to máme vytyčené dva dny. Tak proč toho teda nevyužít.
Obzvláště kluci mají problém s romantikou. Neumí to dávat najevo, je jim to trapné a já nevím co. Jenže holky jsou sentimentální bytosti, které to potřebují. Až na pár výjimek to potřebuje každá, i když se navenek tváří drsně. Nemusí to být vždy podle šablony - čokoláda, růže, svíčky. To byste vy kluci měli na té své polovičce vypozorovat, co má ráda. A v ten den jí to dát. Pokud je to těžká metalistka, ocení asi spíš lahváče a metalový náramek, než růži a jemný řetízek se srdíčkem. Ale i kdybyste jí dali tohle, snaha se cení. Ano, jsme na tom už tak špatně, že i to co je úplně mimo, se vysoce cení. Byť to vypovídá o jistém nezájmu, když jste na druhé straně rovnice toho, co by skutečně ocenila. Ale potěší to, protože tím dáváte najevo, že je pro vás důležitá a jste rádi, že ji máte ve svém životě. A mám pro vás i další motivaci kluci, ta holka vám pak mnohem ochotněji a raději dá (a víc si to užívá) a třeba splní i to, co předtím odmítala, ale vy byste to rádi.

Nakonec článku bych asi správně měla dát pár rad, jak ho přežít, když jste single, nebo když je váš přítel vůl. A tím myslím skutečně to, že se chová jako idiot, ale vy jste tak naivní, nebo zamilované, že to nějak nevnímáte a dáváte tomu naději, protože někdy předtím se na chvíli projevil jako kluk snů. Mohla bych, to ano. Mám s tím bohaté zkušenosti. S oběma verzema, což je asi víc než jasné. Ale neudělám to. Na internetu je na to milion pět článků, takže se k nim nebudu přidávat. Teda krom jediné. Nesnažte se svému okolí dávat najevo, jak jste strašně "free", jak vás to nebere, jak si to užijete koukáním na dramatickou komedii, nebo sdílením pitomých (vtipných.. eh?) obrázků. Nikoho to nezajímá. Vážně ne. Ostatním je úplně jedno, jestli ten večer strávíte ubulená u romantické slaďárny, pařbou v klubu, nebo celý večer natřená na oranžovo sedíc v koutě a předstírají, že jste mrkev.

Jak správně napsat recenzi

9. února 2017 v 9:14 | Snílek |  plky, pindy, bláboly, úvahy na druhou
Napsat dobrou recenzi vůbec není snadné. Vlastně je to velmi těžké. Dalo by se říct, o co je píšete delší dobu, nebo hlavně když už máte nějakou tu spolupráci s vydavatelstvím, tak o to je to těžší. Dokud jste jen nezávislí recenzenti, můžete si psát, na co chcete. Jistě, má to i svoji stinnou stránku, třeba že nedostáváte knížky zadarmo. Zas na druhou stranu, knihy, co se teď prodávají, recenzují všici. A odlište se nějak od těch ostatních. To prostě nejde. Existuje jen velmi málo dostatečně kreativních lidí, co jsou schopni psát dobré, kvalitní a originální recenze na něco, co už bylo přežvýkáno třicetkrát a ještě desetkrát minimálně to někdo žvýkne.
Pokud píšete recenze často, míváte tendenci sklouznout k neustále se opakujícím frázím, nebo se dostáváte na moc honosná slova. Po třiceti recenzích, už prostě jakákoliv běžná synonyma vyplýtváte. Takže se musíte buď uchýlit k opakování, nebo k těm méně používaným. A stejně nakonec se vrátíte k osvědčené klasice.

Nejspíš si říkáte, jak někdo, kdo má v současné chvíli za sebou sotva nějakých 5 recenzí (a ne zrovna zdařilých), může radit. Víte, co se říká, ne? Kdo neumí, učí. Já teda neumím pořádně ani jedno, ale velmi ráda všem do všeho kecám a mám na všechno názor. Kdybych ještě uměla předstírat práci, mohla bych dělat manažera v kdejaké známé firmě.
Ale dost okecávání, a zpátky k tomu, jak ji správně napsat:

0. Nech si chvíli na vstřebání - to je důležité skoro stejně jako poslední bod. Není dobré začít psát recenzi hned po přečtení knihy. Nebo si napsat základ, ke kterému se pak o dva, tři dny později vrátíte. Problém je v tom, že po přečtení je člověk dost často nadšen (nebo znechucen), takže tam ten problém nevidí. Říkám tomu "efekt kina", kdy když se podíváte na nějaký film v kině, řádově se liší hodnocení tak o 10-20 % než normálně. Teprve druhý den mu to začne v hlavě nějak šrotovat a dávat do kupy všechny souvislosti. To že se vám hned po skončení líbila, ale o dva dny později jste z ní měli pachuť v ústech, se bude v tom textu recenze krásně vyjímat.
1. Obrázek obálky knihy - čtenář musí vidět, že to je opravdu ono.
2. Nakladatelské údaje - jako isbn, nakladatelství, počet stran, autor, apod. Tato věc není vyloženě nutná, ale musíte počítat s tím, že čtenář je sice zvídavý, ale vlastně dost líný. Sice si to může vyhledat na stánkách knihkupce, ale proč, že?
3. Anotace/obsah - můžete použít vlastní, nebo převzaný z přímo knížky, případně ze stránek na knihkupectví. Vlastní obsah se ale většinou cení víc.
4. Vlastní názor - co se vám líbilo, co se vám nelíbilo, jak se četla, jaké z ní máte pocity. Pokud chcete něco vypíchnout, třeba že jste ji četli na dovolené, byl to (nevhodný) dárek od bratra, jen směle do toho. Pokud to bude kooperovat se zbytkem, jedině dobře. Zmínka o postavách taky není od věci, ale musí to do textu zapadat. Porovnání s filmem, či jinou knihou není zakázané, ale snažte se toho spíš vyvarovat, čtenář ji nemusel číst. Zajímavost o knize můžete dodat (třeba že ji napsal autor ve vaně, ale není to na ní vůbec poznat). Pokud tam jsou obrázky, zmiňte se o nich. Je cílena jen na určitý segment, napište to tam. Fantazii se meze nekladou.
5. Když už je napsaná, přečti si jinou - hlavní pravidlo ale je, až poté, co napíšete tu svoji. Pokud si nejdřív přečtete něčí recenzi a pak začnete psát, je tu vysoké riziko, že vzniklá věc bude dost podobná původnímu. Není ale úplně dobré se zaseknout jen na té své, hlavně pokud jste nováčci. Jiná recenze vám může pomoct se stylistikou, ale i s novým pohledem, nebo věcí, o které víte, ale zapomněli jste ji zmínit. Jo, a není nutné číst recenzi na stejné dílo, dost často pomáhá i ta na odlišnou knihu, i třeba žánrově někde jinde.
6. Na závěr zhodnocení - může to být v procentech, hvězdičkách, bodech, smajlících, slovní.... Fantazii se meze nekladou, ale musí být srozumitelné a jasné. Lidi jsou líní a nemají čas, takže dost často si přečtou první dvě věty, a pak seskrolují na konec, aby věděli, či jim za to stojí.
7. Hoďte to do nějakého textového editoru, který označí chyby - to je snad nejdůležitější bod ze všech. Recenze může být špatná i dobrá, ale nikdo ji nebude číst, pokud bude plná hrubek a překlepů. Nevím, jak to funguje na jiných portálech, ale tady na blogu se přímo v tom článku chyby neoznačí, takže je nutné to hodit do wordu, nebo někam tam. A taky si ji tak třikrát po sobě přečtěte. Ideálně s rozestupem tak do dvou dnů.


(Btw. do článku jsem zakomponovala takový malý easter egg, schválně, kdo si ho všimne? Napište to do komentářů Mrkající)

Alchymista - Paulo Coelho

7. února 2017 v 23:53 | Snílek |  knihy které milujeme (nebo nenávidíme)

Román Alchymista - největší brazilský bestseller všech dob - byl dosud přeložen do 34 jazyků a prodalo se ho na 10 milionů výtisků. Takřka pohádkové vyprávění o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem, vycházející z příběhu o splněném snu ze sbírky Tisíc a jedna noc, je zároveň výzvou k naplnění vlastního osudu i poznáním posvátnosti světa, v němž žijeme. Na cestě za oním dvojím pokladem, plné zkoušek a důležitých setkání, je třeba dbát všech znamení a s neustálou trpělivostí a odvahou ( jako alchymista sledující proměnu obyčejného kovu ve zlato) přetvořit samu svou osobnost.