Prosinec 2016

Silvestr je vlastně fajn

31. prosince 2016 v 13:14 | Snílek
Silvestr, oslava nového roku. Už je to za rohem. Za chvíli začnou střílet petardy, cinkat si skleničkama a tak dále a tak dále. Všude hory chlebíčků, jednohubek a chlastu...
Čím je člověk starší, tím to vmíná jinak a méně honosně jako když mu bylo patnáct, až to může vést k otravě z nějakého oslavování.
Přestože jsem nejspíš schopná vyjmenovat víc důvodů PROTI slavení silvestra, myslím si, že je to fajn akce. Hned z několika důvodů.

Prvé řadě budu myslet na jídlo. Jako skoro vždy. Stoly se ve spoustě domácností prohývají pod nánosem hromady jídla. Chlebíčky a jednohubky. Nebo aspoň brambůrky. To je snad základ. A to nemluvím o kreativnějších lidech, kteří připraví něco z těch receptů, jak se píšou v časopisech (ale vážně by mě zajímalo, kolik lidí to fakt připravuje). Kdy jindy si připravíte chlebíčky? Na narozeniny, možná Velikonoce, možná Vánoce a jestli možná při nějaké rodinné oslavě slunovratu? Ale běžně ne. Sice si je můžeme koupit v obchodě, ale kolik lidí to skutečně dělá. A já naše domácí chlebíčky miluju. Ale jak už jsem řekla, normálně si je neuděláme. Proč taky? Takže je máme tak 3x do roka (na narozeniny) plus na silvestra.

Tohle ani tak není můj případ, ale u jídla zákonitě musím zmínit i pití. Chlastá se pořád, hlavně studenti, ale dnes k tomu mají aspoň důvod, na který se mohou vymlouvat.

Rachejtle. Ano, mám opravdu ráda ohňostroje, i přestože sami žádné nevypouštíme, ráda se na ně dívám. A takovou příležitost mám jen dvakrát do roka. Když je v Brně to Ignis brunensis, a... překvapivě na silvestra. Řekneme si to upřímně, tohle je hlavní bod, proč nemá spousta lidí tu oslavu nového roku tak ráda. Protože se chuďánci pejsánci bojinkatí... Jako, ano, bojí. Tak to prostě je. Když to víte, máte spoustu možností, jak se tomu vyhnout. Odjet na chatu, dát mu uklidňující léky, nebo to prostě přežít. Sice to zní nemilosrdně a u spousty z vás si to teď pohnojím, ale proč bychom se my ostatní měli vzdát vypouštění petard, které probíhá JEDNOU ročně a ještě ve stejnou dobu? Celý rok máte pokoj vy. A navíc ze zkušenosti vím, že ti co nejvíc řvou, jak by silvestra zrušili, jsou právě ti, co se chovají bezohledně. Tím myslím, že berou psa do obchodu, to že ho mají v takové té kabelce, ale pořád kouká ven, je jen lepší verze - pardon a té cedule na dveřích zákaz psů jste si nevšimla? Nebo nechávají psí exkrementy klidně uprostřed chodníku a odejdou, jakože se to samo asi vypaří nebo co? Nechají svého mazlíčka klidně volně pobíhat, bez vodítka a náhubku, třeba i uprostřed centra, nebo v šalině. A v neposlední řadě je to jeho ťuťuňuňu - pes může všechno, dostane všechno, ty zkus jen něco trochu namítnout a letíš z bytu.
A to nemluvím o to, že jsem viděla, jak šla rodinka po venku, měla psa a malé dítě. Ve vzduchu řádily petardy a s tím psem to ani nehlo. Byl naprosto klidný a vesele pobíhal mezi nimi. Takže ta výmluva je absurdní.
Edit po půlnoci: Nějaký pán byl o zhruba čtvrt na jednu vyvenčit pejska. Ten v pohodě šel, pak se na chvíli posadil a fascinovaně na to zíral, pak opět popošel, sednul si, a pak zmizeli za rohem. Co z toho vyplývá?

No, to bylo trochu toho neplánovaného rozčilení a teď ten hlavní a poslední bod pro oslavu. Sejdete se svými přáteli. Můžete se sice scházet i během roku, ale málo kdo to tak fakt dělá. Navíc to má takovou nějakou jinou atmosféru. Nevím, jak to přesně popsat, ale silvestrovské setkání je prostě jiné - lepší. A se spoustou lidí se člověk vidí třeba právě akorát v tento večer. Z mnoha důvodů - práce, škola... Nebo se prostě sejdete na jedno odpoledne, ale tím to končí. Vážně málo kdo prostě odjede někam na chatu, nebo i jen třeba do bytu. Můžete celý večer si povídat, hrát společenské hry, cpát se dobrým jídlem a lehce popíjet (ano, to je má ideální představa), pak si o půlnoci přiťuknout, popřát si a jít se podívat na ohňostroj. Potom se vrátit a pokračovat v hraní, nebo i jen tom povídání. Koukat třeba na film, hrát videohry. Možností je nepřeberně.
Když se nad tím tak zamyslím, asi jsem divná, ale moje představa ideálního silvestra se od nějakých dvanácti příliš nezměnila. Nikdy jsem nebyla ten typ, který by v šestnácti preferoval jít se ožrat na chatu. Spíš se prostě jen sejít, povídat si a hrát hry.

Co se týče ohňostrojů, Martin Rota by se mnou zrovna moc nesouhlasil. Takže pokud vám z nějakého důvodu uniknou, můžete si přehrát aspoň tenhle krátký záznam ;-) (potřeba je čas 2:26)


Co by, kdyby...

30. prosince 2016 v 13:36 | Snílek |  že prý téma týdne
Snad každý si už ve svém životě aspoň jednou přál mít věšteckou kouli, nebo se vrátit v čase, aby zjistil, co by se stalo, kdyby... Kdyby tenkrát se víc učil, kdyby tenkrát na tu zábavu nešel, kdyby tenkrát k té vodě vyrazil, kdyby tenkrát do té práce přišel...
V mém životě si vybavuju zatím jen asi tři kdyby. Ono jich samozřejmě bylo víc a ne všechny jsou negativní. To si myslím, že taky stojí za zmínku. Většina lidi si "kdybych tenkrát..." vybaví v negativní konotaci. A přitom existuje spousta kladných verzí. Teď jsem si zrovna vzpomněla na jednu. Před asi třemi lety v Brně z ničeho nic napadlo hory sněhu. Mě se tenkrát nechtělo do školy. Na jednu hodinu a ještě v pondělí večer. E-ee. No, nakonec jsem se nepřemluvila a nešla jsem. Ještě že tak, protože kolem konce hodiny nastalo totální selhání dopravní sítě. Šaliny nejezdily, autobusy prakticky také ne. Bydlela jsem tehdy na okraji města. Docházková vzdálenost cca 2 hodiny v pohodovém prostředí, a když víte kudy kam. A to já jsem nevěděla, v Brně jsem byla krátce a ještě kratčeji na to místě. Navíc s mým orientačním smyslem. I kdybych šla po trati šaliny, kdoví kam bych došla, v jednu chvíli se to totiž větvilo. Takže bych domů šla buď celou noc, nebo bych musela přenocovat někde v mezicestě, protože autobusy jely jen do určité vzdálenosti. A zpátky už ani ne. Ještě že jsem tenkrát na do té školy nešla.
Takže jsou to vlastně čtyři kdyby.

Přiznávám, že mé první "kdybych se tenkrát rozhodla jinak", mě velmi zajímá, jak by dopadlo. A je to spíš to negativní.
Bylo to rok před maturitou, znáte to, věk tak akorát na to, aby holka toužila po lásce a ještě se zamilovávala do každého pěkného kluka kolem sebe. O mě tenkrát stáli dva a půl kluka (tu půlku vysvětlím později). Šlo to hezky postupně, nejdřív jeden, pak se přidal další a pak ta půlka. Jenže teď jak se rozhodnout? Všechny tři jsem měla ráda. Ne že bych byla do nich zamilovaná, ale byli fajn a sympaťáci. Jednoduchá metoda, nejdřív jsem porovnala první dva, a vyřadila. Potom se to opakovalo. Ale fakt jsem si tenkrát nezáviděla, holky (kluci), nechtějte, aby o vás stálo víc kluků, pokud nemáte jasno, po kom toužíte vy. Akorát to přidělává problémy.
S tím druhým jsme byli ve fázi oťukávání, jestli z toho něco bude, nebo ne. A pak jsem se rozhodla chybně. Nebo, těžko říct. Možná to bylo dobré rozhodnutí - nebyla bych s Dvojkou šťastná a brzy bychom se rozešli. Ale co když by to bylo naopak a teď bych už s ním slavila pátý rok vztahu? Těžko říct. Přiznávám, že mu trochu závidím, když vidím, že má holku už třetí rok.
Abych se vrátila s té půlce. To byl člověk, který se rád považuje za Casanovu a že mu žádná neodolá (o dva roky později jsem zjistila, že to není tak úplně pravda). Tehdy jsem byla už tři roky sama, takže jsem přirozeně po lásce prahla, jako každá -nácka. A on si v té době taky řešil nějaké problémy, což jsem původně nevěděla. Zkusil to na mě. Dál než na líbání a lehké osahávání to nezašlo. Měla jsem svoje hranice. Ale dala jsem mu přednost před Dvojkou.
Měla jsem od té doby vztahy, ne že ne. Ale stejně se nabízí otázka, co kdybych si začala s ním a ne s Trojkou?
Stejně tak jako, kdybych si začala s Trojkou, jak by to dopadlo? No, teď už vím, že bych v tom vztahu nebyla šťastná a dost možná by dlouho netrval, ale jak by dopadl on? Momentálně chodí s jednou zlatokopkou (celkem slušně si vydělává, i když na zlatokopecké úsilí, no e he...), navíc pěkně ošklivou, že nikdo z jeho okolí nechápeme, jak s ní může chodit, která je navíc ještě žárlivá. No, na to že sama má milence dobrý no. Ale nejspíš má, co si zaslouží. Jen doufám, že karma jednou dojde i na ni.

Moje druhé bylo rozhodnutí jít na obor a po třech letech neúspěšného studování přejít na jiný.
Na jednu stranu je špatné, že jsem tak dlouho byla na oboru, který mi v zásadě nic nepřinesl, teda krom kupy trápení a nestálých přátelství. Na tu druhou, kdybych se dostala na ten současný obor hnedka, nepotkala bych tyhle super lidičky, se kterýma se znám. Jistě, nejspíš bych potkala jiné, ale i samotný obor prošel přeměnou a mám dojem, že momentálně jsme zlatý věk. Možná ještě tak příští rok by to mohlo být lepší (z pozice prváka).
Také kdybych se dostala na ostatní obory, na které jsem se hlásila, myslím, že bych tam nebyla zdaleka tak šťastná, jako jsem teď.
Jediné, co by byla výhoda, kdybych se tam neplácala tak dlouho, tak že bych neplatila školné.

A třetí (potažmo čtvrté, započítám-li do toho i úvodní) bylo rozhodnutí jít na jeden festival. Sama. Kdybych se nechala přemluvit svou lenorou a nechala propadnout lístek, nepotkala bych jednoho kluka. I když má ten náš vztah-nevztah (počáteční oťukávání) dost svých much, jsem za to zatím ráda. Jestli se i do budoucna ukáže, že to bylo opravdu moudré rozhodnutí, to těžko říct. Musím to nechat osudu.

Každopádně, co bych chtěla říct závěrem - můžete přemýšlet a vyčítat si, co by se stalo, kdybyste tenkrát udělali něco jiného. Ale nemá to smysl. Minulost nezměníte. Budete se tím jen zbytečně trápit, zatímco byste si mohli užívat toho, co máte. Pokud na to nehodláte napsat příběh, prostě na to zapomeňte a jděte dál. Ještě před vámi spousty dalších rozhodnutí. Vlastně je to docela umění, pracovat s tím, co máte. Je snadné si říct, kdybych tenkrát tu nabídku přijal, byl bych teď ředitelem. A co když ne. Co kdybyste to přijali, udělali za rok nějakou botu a skončili na ulici? Není nakonec přecijen lepší, že jste to tenkrát nevzali? Pak byste si totiž říkali to samé, "kdybych se jen já tenkrát rozhodl jinak."