Myšlenky nešťastně zamilované

27. července 2016 v 23:16 | Snílek |  zamilované příběhy na entou
On byl ten důvod, proč jsem se těšila do práce. On byl ten důvod, proč jsem vyskočila z postele v 4:45 s radostí, místo toho abych se vyploužila po pátém zazvonění. To brzké vstávání mě zabije... Teda, zabilo by, kdyby! Kdybych se netěšila do práce a na něj. Líbil se mi. Ta jeho vtipná trička mě vykouzlila úsměv každé ráno. Teda, nejen ta. I on. To když jsem ho viděla oknem kanceláře, kolem které jsme každé ráno procházeli do šatny. Hned to bylo lepší. I když jsem neměla jistotu, že ho uvidím. Ne vždy pracoval od... Od kolika vlastně? Když jsem kolem šesté procházela, už tak byl. Někdy docházel kolem osmé. Někdy nepřišel vůbec, protože měl volno, dovolenou, moc hodin? Nevím. Prostě tam někdy byl a někdy, většinou pátky už ne. No, není se čemu divit, když chodil od pondělí do pátku. Já měla směny jen od středy do pátku. Přiznávám, že i hlavně kvůli němu jsem brala přesčasy. Ty teda i kvůli penězům. Ono si jako pracovník na lince člověk moc nevydělá. Kolem desítky měsíčně. Nebo teda aspoň u nás. Je to docela ironie, když ve fabrice vedle měli 20 tis. hrubého.Zase odbočuju. To se mi stává často. Nad něčím se zamyslím a pokračuju v myšlence, aniž bych si vzpomínala na začátek.
Byl to jeden z prvních lidí, kterých jsem si tam všimla. Byl tam teda ještě jeden, ale to nevyšlo. A momentálně ani netuším, jestli tam chodí, nebo ne. Ráno v autobuse se už nepotkáváme, ale zase je fakt, že jsem ho posledně viděla s někým jiným. Je dost možné, že ho jen přeřadili jinam. Nebo se přeřadit nechal.
Nemůžu si pomoct, ale vždycky si potřebuju najít nějakou platonickou lásku. Díky ní se do práce víc těším. Mám o kom skládat příběhy a snít. I když vím, že z toho nic nebude. A ani by nemělo být. V mých snech se nechová jako on, ale jako někdo, koho si stvořím a dosadím do rovnice.
On je ale jiný.

Ovšem, nachází se v rovnici, jako všecky moje platonické lásky. Ale cítím z toho něco víc. Chci ho. Fakt ho chci. Nedokážu se s ním bavit, jako s normálním kamarádem. Ne že bychom teda prohodili nějak moc slov. Za těch pět měsíců, co tam dělám, jsme prohodili asi 40-50 slov celkem! Za celých PĚT měsíců! To je dost málo, když uvážíte kolik slov to je. Jen mých prvních pět vět obsahuje 48 slov. A to se ještě týkalo práce ve stylu "nefunguje to, hází to tuhle červenou tabulku a mělo by to fungovat". Dělá inženýra, síťáka, ajťáka, jak chcete. Prostě takovou holku pro všechno, když se něco podělá se systémem.
Nejhorší na tom všem je, že ho neumím sbalit. Nemám na to buňky. Možná kdybych absolvovala nějaký kurz, pak by to možná šlo. A co je ještě horší, a ani nepoznám, když se někomu líbím. Pokud mi to neřekne napřímo, považuju to prostě za projev kamarádství. No jo, ne vždy je tohle nenápadné "milostné" špičkování, se kterým jsem se roky bavila s kamarády, úplně k užitku.
Takhle jsem k odsouzena k nenápadným zamilovaným pohledům, pokaždé když projde kolem, a které se čím dál častěji stávají méně nenápadné. Upřímně se dost divím, že si toho nikdo ještě nevšiml. Nebo možná jo, ale neřekli mi to.
Zdalipak si toho všiml on. Jelikož se nijak nevyjádřil, tak existuje jen několik možných verzí. Za prvé, je stejně stydlivý jako já. Za druhé, nevšiml si toho. Za třetí, dělá, že nic nevidí.
Chtělo by to nahodit nějak udičku, jen to umět...
Párkrát jsem jeho zachytila, ale jednalo spíš o to, že zvedl hlavu a já byla v jeho zorném poli.
Dokonce mi i jednou věnoval úsměv, ale jednalo se spíš o to klasické pousmátí, které věnujete, když se střetnete ve dveřích a jedná se o to, kdo půjde dřív. Ale vypadl tak hezky. Je vyšší asi o hlavu. Což při mé výšce není opravdu problém. Průměrný chlap, měřící kolem 180 cm, je vyšší zhruba o tu hlavu. A má trošku bříško, ale je to roztomilé. Mám chuť ho pořádně poňuňat. Což teda souvisí i s tím, že se mi líbí. A má brýle. Moc mu to sluší. Asi před měsícem, když nebyl v práci týden. První věc, které jsem si po příchodu všimla, když jsem prošla kolem jeho kanceláře, bylo, že je ostříhaný. Prvně jsem z toho měla trochu šok. Vypadal jako ucho. Postupně během dne jsem ale došla k názoru, že mu to sluší a vypadá v tom dobře. I když ty trochu delší vlasy mu slušely víc, za tím si stojím. A nosí takovou fešáckou bradku. Tu doufám, že neoholí. Nějak si ho nedokážu bez ní představit. A myslím, že by to nebylo úplně ono. Prostě mu to takhle sluší! Je to miláček.
Kéž by se jen vyjádřit. Nebo já nějak dokázala navázat kontakt. Největší šanci jsem měla minulé pondělí. No, opět jsem ji nevyužila, jako bývá mým ošklivým zvykem. Nějak to cítím v srdci. Běžně mu nedůvěřuju. Ale tady mi to nějak nedá. Bojuju sama se sebou. Cítím, jako že mi ujel vlak. To pondělí. To zatracené pondělí bylo ideální šance k navázání kontaktu. A já jí promeškala. Zase...
Zdalipak se mi ještě podobná šance naskytne. Pokaždé si říkám, že až projdu kolem jeho kanceláře, a že jestli tentokrát tu hlavu zvedne, že na něj mávne. Stalo se to asi dvakrát, třikrát. Chtěla jsem to udělat, jen jsem ztratila odvahu těsně před akcí. Teď když už jsem plně odhodlaná to udělat, tu hlavu zase nezvedne. Nejspíš moc práce. Nechce se mu. Zvedne jen oči, ale není to vidět. Fakt nevím.
Dneska stál naproti na lince a něco klafal do notebooku. Nerozumím tomu, co tam dělá. Něco jim tam nejelo. Netuším co. Stál čelem ke mně. Měla jsem zrovna kousek volné chvíle, tak jsem ho zase stalkovala. Fakt to není hezký zvyk. Měla bych s tím přestat. Jenže si nemůžu pomoct, protože to jediné co mám, jsou pokoutné pohledy. V jednu chvíli tak zvedl oči. Jen ty oči. Obličejem pořád mířil na obrazovku. Zajímalo by mě, zdali vycítil můj pohled. Nebo dělal něco takového, jako mívám potřebu já. Přišel mi ale trochu zlý. Spíš něco ve stylu "přestaň na mě pořád tak zírat!" Ve chvíli kdy zvedl ty oči, tak jsem uhnula svým pohledem na stranu. Nebo vlastně rovně. Neměla jsem ho v přímém zorném poli.
A tak je to pořád. Měla jsem asi dvě příležitosti se mu při promluvě podívat do očí, ale místo toho jsem to jako nějaká cudná panna zaměřila na oblast trička. Sakra, jsem tak neschopná!
Ještě se navíc dostávám zase do toho období, kdy se sama sobě nelíbím. Tu je ten uhřík víc vidět. Tady kilo navíc. Odpoledne mastný vlas.
Dokonce jsem se kvůli němu začala i trochu malovat. Jen tak decentně - řasenku, hnědé stíny, makeup, červená tužka na rty a lesk na pusu. Oproti běžné dívčí výbavičce nic moc. A to ty stíny ani nedávám pořád. A makeup jsem začala používat před měsícem. To je kvůli němu. No nevypadá to, že by to nějak zafungovalo. Spíš naopak. Minulé pondělí jsem na sobě měla brýle, ačkoliv běžně nosím čočky, řasenka vůbec a rty jsem nejspíš taky nechala být. Pro tentokrát. A to byl ten okamžik, kdy jsem zaznamenala tak dva tři jeho pohledy. To ale nejspíš bylo tím, že jsem pracovala na jiné pozici a stála jsem vlastně na druhé straně okna kanceláře. Ta se totiž nachází přímo ve výrobně. Nebo aspoň tahleta jo. Běžná kancelář s účetní a podobně je jinde.
Už jsem zmiňovala jeho hlas? Hlubší, ale zároveň zase se tak moc. I když prvně když jsem ho slyšela, mi k němu vůbec neseděl, jako že byl hlubší, že bych na něj odhadla. A moc pěkně se směje. Když už mám to štěstí a zahlédnu ho, jak se s někým baví a směje. Jak já na ně žárlím. To není fér. On je můj! Teda, není. Ale mohl by být. A přitom na ně žárlím, jen proto, že by mi ho mohly sebrat. Je to vlastně dost nový pocit. Nikdy jsem nic takového necítila. Když jsem měla přítele, tak na něj jsem nějak neviděla důvod žárlit. Co jsem chtěla ale říct, je, že má většinou spíš takový neutrální až lehce načuřený výraz.
Je možné, že má přítelkyni, ale to si raději nepřipouštím. Nechci, aby ji měl. Ne že bych mu to štěstí nepřála, ale jelikož bych ho momentálně chtěla, tak by přítelkyně byla tak trochu přes čáru. Na druhou stranu, kdyby nějakou měl, tak bych mu přála jen to nejlepší. Však je mu 28 let už.
Ve svých myšlenkách jsem vždycky tak odvážná. V pohodě za ním dojdu a seznámíým s fakty. Jak se mi líbí, to a ono. A samosebou to vyjde a domluvíme si rande. Dál moje myšlenky zatím nezašli.

Ale je čas toho nechat. Odvahu prostě neseberu, abych mu to řekla. Navíc si myslím, že první by měl na rande pozvat kluk holku. Nahodit rozhovor, tak aby to bylo dostatečně nápadné i nenápadné zase neumím. Přinutit někoho, aby po mě toužil pomocí mkrnutí, pohození vlasů a podobných ženských vychytávek, které by měla každá žena ovládat, zase neumím. A přitom nejsem nijak ošklivá. Jenže jsem průměrná. A to je zlo.
Už mě nebaví se užírat pochybnostmi. Říct mu to nedokážu, on se zřejmě taky nevyjádří. Jak krásné by to bylo, kdyby se splnil některý z mých snů. Takže je čas na něj zapomenout. Nechat to být. I když je to těžké, protože je tak sladkej, inteligentní, cool...


Poznámka autorky - občas se mě ptáte, jestli jsou mé příběhy skutečné. Tento je naprosto skutečný. Napsala jsem ho v rámci své vlastní terapie, protože jak jsem napsala výše, fakt mě nebaví se užírat pochybnostmi a odvahu na to nemám. Většinou mi vypsání pomáhá, tak doufám, že pomůže i tentokrát. Mimochodem, ne všechno co skutečně cítím, je zde vypsáno, ale je to prostě moc náročné.
Podobnost s živou osobou/osobami a místem může být náhodná, nebo taky ne. To už záleží jen na vás. Pokud si myslíte, že jste narazili na autorku tohoto článku, nebojte se ji oslovit. I když se nejspíš zapře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama