Někdy snaha nestačí

17. ledna 2016 v 18:55 | Snílek |  napsáno životem
Navzdory všem těm motivačním kecům, někdy se prostě sny nesplní. I když do toho dáte všechno, a i když je to reálné přání. I když se každý večer modlíte ke všemu božstvu, co existuje. Jakkoliv máte velký sen, prostě se nesplní.

Čtyři roky studujete. Dáváte do toho víc než vaši spolužáci, protože víte, že na to nemáte talent. Jste odhodláni to nevzdat, i když s vámi učitelé vymetaj. I když musíte rok prodlužovat, protože jste to nezvládli. I když jdete na druhý termín opakované zkoušky a jste podělaní strachy, protože víte, že když to nedáte, tak letíte. Ale vy to nakonec dáte. A jste zase na další rok ve hře. Dál se učíte. Hodiny, dny, týdny. Omezujete svoje oblíbené činnosti na minimum, až to dopadá, tak, že jedině při jídle se na něco kouknete. A i to je jen v rámci studia. Knihu jste v ruce drželi naposled, když jste ji kupovali pro své známé k narozeninám. Na facebooku neřešíte, kam půjdete ven, na zábavu, do kavárny či do kina, ale bavíte se čistě jen o škole. Stane se z vás asociál, který se baví jen se spolužáky a jen se svou spolubydlící a ani s tou pořádně ne. Nechodíte do práce, i když byste strašně rádi, protože na to nemáte čas. I když víte, že vás čekají velké výdaje v podání třiceti tisíc za prodlužování. Ale vy pořád doufáte, že se nějak k tomu bakaláři dohrabete. I když to znamená, že ho budete studovat pět let místo tří. Ale vy to pořád nechcete vzdát, protože TOHLE JE VÁŠ SEN! Tohle je něco, v čem byste pak chtěli pracovat.

Začínáte čtvrtý rok, i když jste jen v pitomém druháku. Vlastně, KONEČNĚ jste v druháku. Po třech letech. Už ani nemáte chuť to studovat, ale pořád jste odhodlaní to nevzdat. A potom, během zkouškového koukáte na ta přibývající červená políčka v systému. I když se snažíte. I když máte doučování s tou chytřejší spolužačkou. I když víte, že kvůli svojí i učitelčině blbosti musíte prodloužit o další rok. Na šestý. Pořád jste odhodlaní to nevzdat. Ale síly, už vám docházejí. Je vám jasné, že tudy cesta nevede. Rozhodnete se jít na jiný obor. Na něco lehčího. Ale možná je už pozdě. Tři a půl roku naprosto ztracených. Nebo ne? Nevíte, jak dál. Ani se vám nechce učit na ty zkoušky, když jste smíření s tím, že prostě půjdete jinam. Jenže víte, že je musíte dát, abyste vůbec prolezli do dalšího semestru. A co když ne? Sakra. Co budete dělat, jestli se nedostanete aspoň do dalšího semestru. Chybí vám jen pár kreditů, ale zkoušky, které jsou ještě před vámi, jsou z větší části nesplnitelné. V té chvíli začnete uvažovat i o tom, jestli by nešli podplatit. I když moc dobře víte, že ne. Skládáte různé verze. Ale víte, že se to nikdy nestane. I když v to doufáte. Jste dokonce ochotní zajít klidně tak daleko, že byste nabídli své tělo, jen kdyby to uznal. Ale je to k ničemu. Víte, že on tohle neudělá. Nato je příliš férovej.

V noci pak brečíte potají do polštáře. Vše, o čem jste od druháku na střední snili, se rozpadá jako domeček z karet. Přestože víte, že vám pláč v ničem nepomůže. Ráno pak vstanete a bez jakéhokoliv nadšení se jdete učit. Musíte přece získat aspoň těch pár kreditů do dalšího semestru. Kdybyste bývali byli si dali víc céčkových předmětů. Jak letos, tak loni. Kéž by, kéž by. Ani nevíte, co se dřív učit, protože tři zkoušky, z toho dva třetí termín jsou docela hardcore na jeden den. Jste v takovém stresu, že ani na nic nemáte chuť, takže skoro nic nejíte a jedna suchá houska vám vydrží na celý den. I tak se do jejího pozření musíte nutit. Je vám teplo, pak se zase zima. Třesete i zcela bezdůvodně, až vás svaly bolí. Dokonce i když nepijete kafe, či energiťáky, v noci nemůžete spát. A vlastně ani ráno. Takže spíte při dobré vůli čtyři hodiny denně. Sice začnete být unavení, ale stejně nemůžete usnout. Snažíte se to přebít litry kafe a čaje. Ne snad že by to výrazně pomohlo. A vlastně vůbec, spánek a jídlo se přeceňuje. I sprcha, cvičení, kamarádi...

A potom jsou tady rodiče. V podstatě jen ta myšlenka, že musíte přijít a říct, že vám platili tři a půl roku úplně zbytečně. Že vás vyhodili pro nedostatek kreditů. Jen tohle vás ještě přinutí to nevzdat. Otevřít učebnici a zase se učit ty bláboly, kterým nerozumíte. Kdyby to aspoň nebylo potřeba převést do praxe. Lingvistickou poučku, přestože jí nerozumíte, se nějak zvládnete naučit, ale vysvětlit to na příkladu? Sakra, já ještě nechci odejít. Musím to zvládnout, prostě musím. Ale učí se vám s obtížemi, když všechny tyhle myšlenky létají hlavou. Jste smíření s tím, že odejdete. Vlastně se na to už skoro i těšíte. Ale jen z oboru. Ne ze školy. Prosím, jen ještě tenhle semestr. Pak půjdu jinam. Studovat, něco jiného. Něco, na co mám větší talent. A tohle prostě zůstane jen mým koníčkem. Tak prosím, nechci přece tak moc. Když už se mi nesplní, že to dodělám, tak aspoň tohle.

Tiše a krátce si popláčete, tak aby vás nikdo neviděl. A znovu se ponoříte do učení. Dávno víte, že stížnosti, tichý pláč, ani modlitby nefungují. Snažíte se před ostatními vypadat v pohodě, i když se ve vás tohle všechno zmítá. Cloumá a chce to ven. Ale nemáte si komu postěžovat. Jen byste jim přidali starosti. Trpíte syndromen vyhoření a depresí. Ale pořád to nemůžete vzdát. Teď ještě ne. Ještě chvíli. Ještě tři rozhodující zkoušky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama