Leden 2016

29. ledna - Brusleníčko, bruslení

29. ledna 2016 v 19:23 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.

Jednou z věcí, kterou na zimě mám fakt ráda, je bruslení. Nejsem sice nijak extra dobrá bruslařka. Ačkoliv jsem jako malá, no vlastně pořád, toužila být krasobruslařkou, rodiče mi to odmítli financovat. No, možná je to jen dobře. Na druhou stranu, třeba bych teď neměla tak velký odpor k rannímu vstávání Smějící se Jako malá jsem natěšeně sedávala před televizí už v šest ráno a koukala na pokémony, digimony a beyblady Smějící se Dneska, když se vyhrabu ve volné dny před desátou, tak je pozdvižení Smějící se
Ale abych příliš neodbočovala Smějící se Dneska jsme se vydali na kluziště. Ze začátku, jak jsem na tom skoro rok nestála, jsem měla trochu nejisté nohy, ale pak už se to spravilo. Ne že bych tam lítala jako kluci, ale naštěstí jsem se za ta léta samoučení dokázala vypilovat natolik, že nespadnu při trochu rychlejším tempu, umím brzdit na místě a taky dokážu dělat zatáčky s tím "super cool" přehazem nohou, jak to dělají většinou právě krasobruslařky. Ale to je asi tak všechno Smějící se Poslední dva roky se snažím naučit jezdit pozadu, ale při stylu pokus - omyl, vypadám dost divně a taky vtipně Smějící se Naštěstí tam s námi byla Anet, která se krasobruslení věnovala celou základku. Jenže tam byla nějaká aférka ohledně vedoucí a celý klub zavřeli. Anet pak na bruslení na dlouhou dobu zanevřela. Naštěstí pro mě, se vrátila aspoň k tomu bruslení, když už ne i ke krasobruslení. A tak mi teď mohla dát pár rad, díky kterým jsem konečně dokázala bruslit pozadu, aniž bych vypadala jako retardovaný kačer Smějící se A slíbila mi, že mě zkusí naučit i pár těch jednodušších věcí, abych mohla doma machrovat Smějící se

Po bruslení, kdy jsme byli příjemně unaveni, jsme zapadli do Jimmyho kavárny. Ten nám připravil speciální lednové kafe. Vlastně obyčejné kafe, ale bylo v lednu, a přidal nám tam pár cukrových vloček, když už venku nic takového není Smějící se

Někdy snaha nestačí

17. ledna 2016 v 18:55 | Snílek |  napsáno životem
Navzdory všem těm motivačním kecům, někdy se prostě sny nesplní. I když do toho dáte všechno, a i když je to reálné přání. I když se každý večer modlíte ke všemu božstvu, co existuje. Jakkoliv máte velký sen, prostě se nesplní.

Čtyři roky studujete. Dáváte do toho víc než vaši spolužáci, protože víte, že na to nemáte talent. Jste odhodláni to nevzdat, i když s vámi učitelé vymetaj. I když musíte rok prodlužovat, protože jste to nezvládli. I když jdete na druhý termín opakované zkoušky a jste podělaní strachy, protože víte, že když to nedáte, tak letíte. Ale vy to nakonec dáte. A jste zase na další rok ve hře. Dál se učíte. Hodiny, dny, týdny. Omezujete svoje oblíbené činnosti na minimum, až to dopadá, tak, že jedině při jídle se na něco kouknete. A i to je jen v rámci studia. Knihu jste v ruce drželi naposled, když jste ji kupovali pro své známé k narozeninám. Na facebooku neřešíte, kam půjdete ven, na zábavu, do kavárny či do kina, ale bavíte se čistě jen o škole. Stane se z vás asociál, který se baví jen se spolužáky a jen se svou spolubydlící a ani s tou pořádně ne. Nechodíte do práce, i když byste strašně rádi, protože na to nemáte čas. I když víte, že vás čekají velké výdaje v podání třiceti tisíc za prodlužování. Ale vy pořád doufáte, že se nějak k tomu bakaláři dohrabete. I když to znamená, že ho budete studovat pět let místo tří. Ale vy to pořád nechcete vzdát, protože TOHLE JE VÁŠ SEN! Tohle je něco, v čem byste pak chtěli pracovat.

Začínáte čtvrtý rok, i když jste jen v pitomém druháku. Vlastně, KONEČNĚ jste v druháku. Po třech letech. Už ani nemáte chuť to studovat, ale pořád jste odhodlaní to nevzdat. A potom, během zkouškového koukáte na ta přibývající červená políčka v systému. I když se snažíte. I když máte doučování s tou chytřejší spolužačkou. I když víte, že kvůli svojí i učitelčině blbosti musíte prodloužit o další rok. Na šestý. Pořád jste odhodlaní to nevzdat. Ale síly, už vám docházejí. Je vám jasné, že tudy cesta nevede. Rozhodnete se jít na jiný obor. Na něco lehčího. Ale možná je už pozdě. Tři a půl roku naprosto ztracených. Nebo ne? Nevíte, jak dál. Ani se vám nechce učit na ty zkoušky, když jste smíření s tím, že prostě půjdete jinam. Jenže víte, že je musíte dát, abyste vůbec prolezli do dalšího semestru. A co když ne? Sakra. Co budete dělat, jestli se nedostanete aspoň do dalšího semestru. Chybí vám jen pár kreditů, ale zkoušky, které jsou ještě před vámi, jsou z větší části nesplnitelné. V té chvíli začnete uvažovat i o tom, jestli by nešli podplatit. I když moc dobře víte, že ne. Skládáte různé verze. Ale víte, že se to nikdy nestane. I když v to doufáte. Jste dokonce ochotní zajít klidně tak daleko, že byste nabídli své tělo, jen kdyby to uznal. Ale je to k ničemu. Víte, že on tohle neudělá. Nato je příliš férovej.

V noci pak brečíte potají do polštáře. Vše, o čem jste od druháku na střední snili, se rozpadá jako domeček z karet. Přestože víte, že vám pláč v ničem nepomůže. Ráno pak vstanete a bez jakéhokoliv nadšení se jdete učit. Musíte přece získat aspoň těch pár kreditů do dalšího semestru. Kdybyste bývali byli si dali víc céčkových předmětů. Jak letos, tak loni. Kéž by, kéž by. Ani nevíte, co se dřív učit, protože tři zkoušky, z toho dva třetí termín jsou docela hardcore na jeden den. Jste v takovém stresu, že ani na nic nemáte chuť, takže skoro nic nejíte a jedna suchá houska vám vydrží na celý den. I tak se do jejího pozření musíte nutit. Je vám teplo, pak se zase zima. Třesete i zcela bezdůvodně, až vás svaly bolí. Dokonce i když nepijete kafe, či energiťáky, v noci nemůžete spát. A vlastně ani ráno. Takže spíte při dobré vůli čtyři hodiny denně. Sice začnete být unavení, ale stejně nemůžete usnout. Snažíte se to přebít litry kafe a čaje. Ne snad že by to výrazně pomohlo. A vlastně vůbec, spánek a jídlo se přeceňuje. I sprcha, cvičení, kamarádi...

A potom jsou tady rodiče. V podstatě jen ta myšlenka, že musíte přijít a říct, že vám platili tři a půl roku úplně zbytečně. Že vás vyhodili pro nedostatek kreditů. Jen tohle vás ještě přinutí to nevzdat. Otevřít učebnici a zase se učit ty bláboly, kterým nerozumíte. Kdyby to aspoň nebylo potřeba převést do praxe. Lingvistickou poučku, přestože jí nerozumíte, se nějak zvládnete naučit, ale vysvětlit to na příkladu? Sakra, já ještě nechci odejít. Musím to zvládnout, prostě musím. Ale učí se vám s obtížemi, když všechny tyhle myšlenky létají hlavou. Jste smíření s tím, že odejdete. Vlastně se na to už skoro i těšíte. Ale jen z oboru. Ne ze školy. Prosím, jen ještě tenhle semestr. Pak půjdu jinam. Studovat, něco jiného. Něco, na co mám větší talent. A tohle prostě zůstane jen mým koníčkem. Tak prosím, nechci přece tak moc. Když už se mi nesplní, že to dodělám, tak aspoň tohle.

Tiše a krátce si popláčete, tak aby vás nikdo neviděl. A znovu se ponoříte do učení. Dávno víte, že stížnosti, tichý pláč, ani modlitby nefungují. Snažíte se před ostatními vypadat v pohodě, i když se ve vás tohle všechno zmítá. Cloumá a chce to ven. Ale nemáte si komu postěžovat. Jen byste jim přidali starosti. Trpíte syndromen vyhoření a depresí. Ale pořád to nemůžete vzdát. Teď ještě ne. Ještě chvíli. Ještě tři rozhodující zkoušky...

Človíček obecný nijaký

10. ledna 2016 v 20:45 | Snílek |  napsáno životem
Víte, jak ti rádoby motivátoři tvrdí, že každý člověk je něčím výjimečný? Že každý má na něco talent? No, je evidentní, že se ještě nepotkali se mnou. Pak by totiž změnili názor. Zjistili by, že to není pravda. Já nemám na nic talent, v ničem nejsem výjimečná. Spíš naopak, spousty věcí sice nějak zvládnu dosáhnout, ale i když se v tom velice přičiním, stejně je výsledek nanejvýš průměrný. A na to, na co nemám talent, tak tady nepomůže asi veškerá snaha. Prostě přes to nejede vlak. Víte vůbec, jak je to depresivní a nemotivující cokoliv dělat? Když se o něco zajímáte, ale ani když se snažíte, celé dny učíte, pořád se vám v tom nedaří? A nejhorší na tom je, že prakticky není vidět rozdíl mezi snažení a když se na to vykašlete. Řeknete si, že dobře, co se týče učení, tak tam má i vliv inteligence, dobře, tohle prostě nepůjde, ale co sportovní výkon? Nenechte se vysmát.
Dobře, tak nejsem sice zrovna nějak dobrá, co se týče schopností. Ještě to ale mám šanci dohnat ve vzhledu a charakteru, že? N…, ne. Nejsem ani ošklivá, ani krásná. Dalo by se sice říct, že jsem pěkná, ale stejně jako další tucty holek. A co se týče vlastností. Jsem milá, hodná, veselá, přátelská… Úplně vidím, jak se na to balí kluci - jsem milá a hodná. Hmm, super. A něco lepšího tam nemáš? Tohle jsou klasické vlastnosti, které ani nemůžete uvést, když žádáte o práci. "Jaké jsou vaše silné vlastnosti?" "No, jsem milá a hodná." "Dobře a něco lepšího by tam nebylo?"
Jsem prostě nijaká. Ryze průměrná. V ničem nevynikám, na ulici si mě nevšimnete, získat práci jinou než ty podřadné jako u pásu, v supermarketu, nebo uklízečka prakticky nemám šanci. A i tak mají přednosti lidi, které by normálně nikdo nezaměstnal. Nejsem natolik v dobrá komunikaci, ekonomice nerozumím, nemám vlastnosti na vedení kolektivu.
Kdo se vám vybaví, když si představíte průměrného člověka. Nikdo? To je přesně to, průměrní nezůstávají v paměti. Dobře, teď si pokuste vybavit všechny přátele, co máte. Hotovo? Teď si to zkontrolujte s facebookem a telefonním seznamem. Tak kdopak vám chyběl? Na koho jste zapomněli? A proč jste na něj ani zapomněli? Nebo kdo zůstává vždy v pozadí, když se o něčem bavíte, něco si plánujete?
Nejhorší na tom ale je, že ani kdybychom si usekli ruku, extrémně zhubli, nebo naopak přibrali, vytetovali si sprosté a urážlivé slovo na čelo, nikdo by si nás pořádně nevšiml. Jsme prostě nezajímaví. Nijací. Nemastní neslaní. A teď mi řekněte, vy slavní motivátoři, co s tím máme dělat?

8. ledna - Teplo, slunce, koktejly

8. ledna 2016 v 19:44 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Nevím, jak to udělali, ale hned se všude rozkřiklo, že v "Sunsetu mají novou kočenu, a jak válí". Takže hned další den, čiže včera, byl dvojnásobný nátřesk Smějící se A to nemluvím o dnešku Smějící se Šéfka se rozhodla, že tohodle se rozhodně musí využít. Zvedla trochu ceny a dneska mě s Abby vyhnala na pláž, abychom jim tam ukázali show, kterou pak večer v Sunsetu parádně rozbalíme. A že to teda fungovalo Smějící se Navnadily jsme je a večer bylo lidí v baru trojnásobně. Dostaly jsme místečko uprostřed parketu. Stály jsme zády k sobě, aby si každá strana pořádně užila. Třikrát jsme se sice srazily, ale vždy se nám to naštěstí nějak podařilo zamaskovat, jako že to bylo schválně. Mrknutím a rychlým zašeptáním jsme se domluvily, že téhle jakoby pomoci využijeme. Třeba když jsme si přehazovaly šejkry, blbly s ledem, nebo si vzájemně lily alkohol do šejkru Smějící se A co teprve, když jsme tohle dělaly do hudby. I když tam přiznám, že jsem byla párkrát trošku mimo, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Nebo se aspoň zdálo, protože všici jen nadšeně výskali a nikdo ani nemrknul, když jsem se o vteřinku zpozdila Smějící se Ještě, že jsme s Abby dřív tolik trénovaly, jinak bychom tohle neměly pražádnou šanci dát Smějící se
Takže tohle je po večerech/odpoledne, a ten zbytek si jen válím šunky na pláži Smějící se Teda, taky chodím do moře, ale většinu času spíš pozoruju ty pěkné kluky, jak surfujou Smějící se A taky u toho dost poklimbávám Smějící se ono jednoho vyčerpá, když najednou je celou noc vzhůru, a pracuje Smějící se sice mě to nabíjí neskutečnou pozitivní energií, ale stejně tu chvilku, než si na to zvyknu Smějící se Naštěstí mám v pondělí volno Usmívající se

5. ledna - Miami beach

5. ledna 2016 v 22:07 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Vánoční svátky jsem strávila v klidu a pohodě doma. Navíc oproti Kalifornii, v česku i sněžilo, takže byla paráda si užívat zasněžené Vánoce. Chodit bruslit, koulovat se... To všechno mi chybělo. Ale nic se nemá přehánět Smějící se Sice to byly krásné dva týdny, ale když mě kamarádka požádala o výpomoc v baru v Miami, neodolala jsem Úžasný Mám sníh ráda, to ano. Ale jelikož bych stejně musela v půlce ledna do Kalifornie, tak jsem to vzala o nějakou dobu dřív přímo skrz sluneční stát Úžasný
Abby se mnou kdysi chodila do školy, ale pak to po prvním semestru vzdala a raději se rozhodla věnovat něčemu, co pro ní bude přínosnější. Přestěhovala se do Miami, blízko pláže a začala pracovat jako barmanka v baru Sunset. Na Nový rok to jeden kolega trochu přehnal s oslavou a petardama a popálil si prsty. Za dva týdny to bude zase zdravé, ale do té doby potřebují nějakou náhradu, protože točit se tam jen ve dvou, je docela fuška. Jenže narychlo sehnat kvalifikovanou náhradu je trochu problém, ale Abby si vzpomněla, že jsme spolu kdysi chodily do kurzu. Obě jsme vždycky barmany obdivovaly, a to jak s tím dokážou dělat neskutečné věci Překvapený Kromě kurzu jsme pak ještě po večerech blbly a tuhle finty se učily, dokud jsme to nedotáhly k dokonalosti. Nezaváhala teda, a zavolala mě, jestli náhodou nechci přijet. Tak samozřejmě že nějaký ten dolar se hodí Smějící se Byla jsem tím dvojnásob nadšená, protože už dlouho jsem neměla příležitost si takhle zamachrovat před obyčejnými smrtelníky a navíc, kdo by nechtěl do té slunečné lokace, která se mi líbí už od dob Kriminálky Miami Smějící se Bude fajn si užít pořádný mejdan, jak to má být Úžasný
Dneska mi to tam ukázala. Já pak strávila večer aklimatizováním na druhé straně baru, tím myslím tu, kde se pilo a horečně tancovalo Smějící se A zítra to všechno vypukne se vší parádou. Jak já se těším Úžasný

Takový ten klasický novoroční článek

1. ledna 2016 v 12:00 | Snílek |  plky, pindy, bláboly, úvahy na druhou
Taky, vždycky když pozorujete novoroční ohňostroje, si říkáte, že letos to bude jiné? A pak v půlce ledna si uvědomíte, že ještě není ani konec prvního měsíce, a vy se chováte stejně jako vždycky? Nebojte, to je normální. Většina lidí má takovou tendenci se chovat. Propadlé pernamentky do fitka mají o čem vyprávět.

POZOR, NÁSLEDUJE ČÁST O TOM, JAK JE ŽIVOT NA MĚ NEFÉR, POKUD TO NECHCETE ČÍST, PŘESKOČTE NA KONEC ODDÍLU.
Nedávno jsem se v práci bavila s jednou holčinou. Zmínila, že nemá ráda silvestr a jeho nucené slavení. A vím, že i tady na titulce byl článek, který se tímto zaměřoval. Ale ona to není tak úplně pravda. Kdo chce, tak si najde důvod pro oslavu. A pro další část je to jediný den v roce, kdy mají "povolení" něco slavit.
No, a pak je skupinka, která to prostě neřeší. Já se řadím mezi ně. Ne, že bych tak úplně chtěla. Ale jelikož jsem strašný asociál, což mi normálně nevadí, jak jsem tak stála na balkóně a koukala na rachejtle směřující k nebi... Taky bych chtěla jet někam na chatu, tam popíjet a bavit se s dalšími lidmi. Jenže na to mi ti kamarádi scházejí. Ne že bych byla úplně sama a neměla jedinou kamarádku. To zase ne. Jen prostě nejsme tak dobré kamarádky, abychom spolu někam šli oslavovat. Dobře, přesnější termín by byl "lepší spolužačky". Přátelství, které vydrží akorát tak přes školu. Vlastně nevím, proč mám tak málo kamarádek a kamarádů. Asi za to může moje vrozená stydlivost, na kterou pak nikdo, kdo mě zná delší dobu, nevěří. Ale když už, tak já jsem dobrá kamarádka. Není to nafoukanost to říct, je to fakt. Jsem typ člověka z těch rádoby testů pro mladé "jaká jsi kamarádka?" s výsledkem "výborná, s tebou chce každý kamarádit". No, milé časopisy mýlíte se, nechce. Ale dost depresivního plakání.

Zajímalo by mě, proč se říká, že co na nový rok, to po celý rok. Vždyť je to přece blbost. Už jen z toho důvodu, že spát jdeme nejdřív v půl jedné v noci. Málo kdo vstává před devátou ráno. Drtivá většina lidí nejde do práce. Ano, je mi jasné, že je to hlavně proto, že jakou nohou do toho nového roku vykročíme, tak bychom se měli pokusit to udržet. Že nový rok je časem kdy je nejlepší něco změnit. Asi jako si to každý říká, že od pondělí, případně od nového měsíce. Tohle jsou jen fráze, které málo kdo dokáže splnit. Na druhou stranu, ten kdo se nedokáže hned zvednout a začít dělat na změně od teď, pro toho je ideální začít od nějakého toho "nového" a "prvního". Což mi připomíná, že bych se měla konečně začít učit, když mám už za tři dny čtyři zkoušky Nerozhodný

No a to by asi bylo k tomu novoročnímu blábolu všechno. Jako vždy vám článek nedal absolutně nic, ale aspoň jste zabili trochu času než byste měli dělat něco užitečného Mrkající

Na závěr tu mám tu pár zajímavostí o čase a novém roku. Víte o tom, že v tuhle dobu je v Japonsku 20:00, v Los Angeles 3:00? A Americká Samoa teprve teď oslavuje příchod nového roku, zatímco (obyčejné) Samoa má čas 1:00 a v kalendáři 2. ledna? Dobré, že? Smějící se

Jo a taky jsem přesně před dvě lety, 2013 tenhle blog založila. Paráda, co? Smějící se