11. listopadu - Garážový výprodej

11. listopadu 2015 v 16:17 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Dneska jsem zažila svůj první garážový výprodej. Pravda, bylo to trochu náhodně, ale komu to vadí, že? Smějící se
Šla jsem s Hanah koupit nějaký dárek pro Zoe. Brzy bude mít narozeniny, tak ať to zase nesháníme na poslední chvíli, jak je naším milý zvykem Smějící se Prošli jsme pár obchodů, ale bohužel jsme na nic vhodného nenarazily. Když jsme se vracely, procházely jsme kolem domu jedné staré paní. Je milá a hodná, občas se s ní zastavím na kousek řeči. Strašně mi připomíná mojí babičku, která je ale bohužel několik set kilometrů daleko. Zarazil nás hlahol, který jsme se rozhodly blíže prozkoumat. A ono to bylo garážový výprodej. Otevřená garáž, několik stolů plných serepetiček. Zeptala jsem se jí, co se děje, proč to všechno prodává. Prý to stejně nepotřebuje a někomu by se to mohlo hodit. Což byla pravda, když jsem si prohlédla okolní lidi.
Samozřejmě jsme s Hanah neváhali a pustili se do přehrabávání taky. A co se nestalo, našli jsme i dokonalý dárek pro Zoe. Už dlouho toužila po takové té staré šperkovničce. V obchodech se to však najít nedalo a když ano, tak to bylo mimo naší cenovou schopnost. A také tam byl krásný, roztomilý plyšový psík. Jelikož ona je na ně ujetá, bylo to jasné.
Hanah si tam koupila nějaké látky a staré oblečení, prý se to bude skvěle hodit i na Štěpánskou. Je ten devadesátkový typ, strašně se jí líbí ta móda, což já osobně nechápu, ale přesto nějakým zázrakem dokáže, že to na ní vypadá dobře!! Smějící se
Já jsem tam objevila nádherný hrníček, ten starý bucláček, jemně oprýskaný, do kterého si za dlouhého zimního večera uvaříte čaj a sednete ke kamnům. Potom první vydání povídek Edgara Alana Poe a jedny povídky, které jsem sháněla strašně dlouho. Myslím, že ani netuší, jaký tam měla poklad. Těsně na odchodu jsem si všimla jedno řetízku. Nevím proč, ale přitahoval mě úplnou magickou silou. Prostě jsem ho musela mít. A přitom to nebyl nějak zvláštní, spíš obyčejný. Mírně zašlý, ale s trochou vody s citronem získá zase svou zářivost. Stříbrný, s malou modrou kapkou jako přívěskem. Babička říkala, že k tomu kdysi byly i náušnice a prstýnek. Byl to set, který dostala od svého snoubence těsně předtím, než odešel do války, ze které se vrátil jako jeden z mála. Když to vyprávěla, mírně se jí zaleskly slzy v očích. Nechtěla jsem si ho vzít, vždyť na to jsou vázané takové vzpomínky. Ale nakonec mě přesvědčila, že si ho prostě musím vzít. A že je ráda, že si ho vezmu právě já. Nosí štěstí a naději. Aspoň to říká, tak se uvidí Usmívající se
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama