Listopad 2015

27. listopadu - Dík-úú-vzdání

27. listopadu 2015 v 21:00 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Áááá, jsem totálně vyčerpaná Smějící se
Včera se slavil Den díkůvzdání, což znamená hafo a hafo krocana Smějící se Nakonec jsem Haniho pozvání přijala a přijela aspoň na ten čtvrtek, i když by nejraději, kdybych tam byla s nimi až do neděle. To bych ale asi nedala. Její matka a babičkou se proti mně spojily! Z nějakého důvodu jsou přesvědčeny, že jsem Haniha přítelkyně. Což je v poho, to mi nevadí, ať si to klidně myslí, když jim to nevadí. Ale došly k názoru, že jsem moc hubená na to, abych se o ni dokázala postarat. Je to celkem ironie, když si pomyslím, že bych ráda ještě tak kilo, dvě shodila Smějící se Takže do mě celý ten den cpaly jídlo horem dolem. A to nemluvím o tom, co jsem dostala za výslužku. Tu jsem z větší části postoupila Anat a jejímu přítelovi, který toho poměrně dost spořádá a potom ještě Velkému Géčku, protože ten za rodinou nejel. Myslím, že mě vzal konečně na milost za to, jak jsem ho onehdá porazila. Dohodu sice dodržoval, ale však znáte takovou tu "nenápadnou" nenávist, ne? Smějící se
Když jsem jim tam brzy ráno utekla, pod velmi hloupou a průhlednou výmluvou, čekala mě ještě cesta kolem obchodního domu. Je Černý pátek, a i když v zásadě nic nepotřebuju, nemůžu si přece nechat ujít ty slevy, no ne? Smějící se Bylo to vážně, vážně náročné. Když jsem v šest složila své unavené a přejedené tělo v kavárně, jen se mi Jimmy smál. Parchant jeden Smějící se Ale, protože mi nabídl bylinkový čaj na zklidnění, vzala jsem ho na milost Smějící se Vlastně ani nevím, kdy se to událo, ale stali se z nás přátelé. To asi prostě tím, jak už jsme tam rok, týden co týden chodili Smějící se A vzhledem k tomu, že je našeho věku, nejspíš to bylo souzeno osudem Smějící se

Pozn. autorky: Černý pátek skutečně existuje. Je to den po Díkůvzdání, kdy je většina škol zavřená a 75% zaměstnanců si bere placené volno. Obchody v tento den mívají velké slevy a otevírají brzy ráno, často dokonce už ve 4:00 nebo i dřív! Tržby jsou tradičně nejvyšší za rok a tento den zahajuje vánoční nákupní sezónu. Taky vám o tomhle na hodinách angličtiny neřekli?

24. listopadu - Au, au, au

24. listopadu 2015 v 16:20 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Au, bojí mě žoubek, fňuk Plačící To jsem to zase vychytala Smějící se Zase mi roste zub. Moudrák, takový ten velký vzadu, který k ničemu není. Opravdu k ničemu. Rozmělňování potravy, což jsem zvládala i před tím bez něj, nemůžu považovat za dostatečné bolestné! Smějící se Běžně to jen tak mírně cítím, ale tentokrát chce asi ven už pořádně a žádné opatrné vykukování jako předtím. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč to tak bolí. Jistě, dáseň, která tam předtím byla, musí nějak ustoupit, ale vždycky to bylo jen tak mírná bolest. Teď abych se pomalu ládovala práškama. A o nějaké zvláště tvrdé potravině, nebo něčem co zaleze všude (chudinka je už pět dní dní bez čokolády a vůbec sladkého), ani nemůže být řeč. Co je ale pozitivní, mám to jen na jedné straně, takže aspoň tam můžu jíst. Raději to hned zaklepu. Fakt bych nerada, aby se mě to dostalo na obě strany zároveň. To pak by se asi živila injekcí, nebo polykala krupičnou kaši, nebo fakt nevím. Což mi tak připomnělo, že bych si ji měla zajít koupit. Tady v Americe sice nemají tu tak dobrou krupičky s Myškou, ale nevadí Smějící se
Jo, začala jsem zase trochu běhat. Nebo jsem aspoň chtěla. Ale podle všeho můj kotník ještě není tak zdravý, jak jsem si myslela. Tak to zatím ještě nechám uležet. Nebo přesedlám na plavání Smějící se To by ničemu vadit nemělo. Stejně potřebuju trochu natrénovat i tohle, abych se pak neutopila, až se budu učit surfovat Smějící se



Poznámka autorky: pro větší autentičnost si prohlížím počasí v Kalifornii. Jen mě jímá závist, když vidí ty jejich teploty kolem 28 stupňů, zatímco my tady máme 4 a je tu hnusně Nerozhodný

20. listopadu - Potlačení tradic

20. listopadu 2015 v 19:12 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Dneska nám Jimmy nasypal cukrová srdíčka. Zaslechl nás, jak jsme se bavili o tradicích a o tom, kdy se musí slavit, a jestli by se nemohli slavit jindy. Potom jsme se ještě bavili o svatém Valentýnovi. Tak nám na to konto nasypal na šlehačku srdíčka. Musím říct, že to bylo milé osvěžení od všech těch hvězdiček a Santů a sobů a já nevím, čeho všeho ještě. Mám vánoční svátky ráda, ale nic se nemá přehánět. Vánoční cukroví/sladkosti je v obchodech od zaří a vánoční výzdoba prakticky od půlky října. Koledy vyzvánějí a to je teprve půlka listopadu.
Jo, málem bych zapomněla. Anat si našla přítele. Což ocenil zejména Jimmy, protože už za ním konečně nedolejzá. Bylo celkem vtipné pozorovat, jak se mu omlouvá. Nevím, jestli je to v Egyptě tak zvykem, ale u nás fakt není potřeba přijít za svým objektem touhy a prosit ho o odpuštění, že sis našel někoho jiného.
Já až tak nadšená z toho nejsem. Zatím. Jsem ráda, že si někoho našla. Ale momentálně, jak jsou velmi zamilovaní, tráví spolu dost času. A samozřejmě u nás v pokoji. Takže se nemůžu pořádně učit, když si tam na druhé straně místnosti neustále něco šuškají. Dneska konečně vyrazili někam ven, ale pokud ta častá návštěva neskončí, budu jí muset něco říct. Zatím to nechávám tak, je to první týden.

Jak jsme se bavili o tradicích a svátcích, i v návaznosti na to, že příští týden je díkuvzdání, zahráli jsme si na hledání Velikonočního zajíčka. Peter v jejich rodinném domku schoval několik sladkostí, dal pár nápověd a honba začala. Bylo to zajímavé i proto, že se nejednalo o klasické hledání, ale museli jsme vyřešit řadu hádanek, které nás tam dovedli. Skončila jsem druhá. Chyběl jen malý kousek a vyhrála bych to. Ale to se podařilo Hanah. Ona je prostě na takovéhle věci dobrá Usmívající se
Původně jsme si říkali, že úplně vynecháme díkuvzdání, ale to by nás doma všechny hnali. Teda, hlavně moje kamarády, já jako cizinka jsem z obliga Smějící se Ale u mě zase nějaké neslavení nemá příliš smysl Smějící se Zase jsem pozvaná k Hanah, sejde se celá rodinka a i Hanin bratránek by měl dorazit. Ještě nevím, zda to přijmu, ale bylo by fajn ho zase po tak dlouhé době vidět. No a pak je tu ten krocan Smějící se

# 21 Jamie Oliver

20. listopadu 2015 v 14:33 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Jak jsem mohla mluvit o kuchařské soutěži a mužích mého života, aniž bych zmínila Jamieho Olivera? To snad ani nejde!
Kdyby se mě někdo zeptal, kdo je můj oblíbený kuchař, má odpověď by bez zaváhání zněla - Jamie Oliver (jak nečekané, že?). Proč právě on? Ani pořádně nevím. Snad možná proto, že to byl první kuchař, ke kterému jsem se kdy dostala. Už někde v deseti letech jsme s mamkou sledovali pořad "Jamie vaří doma", nebo tak nějak se to jmenovalo. Šlo o to, že si vždycky vařil pro někoho, jednou kamarády, podruhé pro dělníky, kteří mu opravovali dům. Nejdřív se šlo nakupovat, a potom vařil. Bylo báječné sledovat to jeho umění vykouzlit z něčeho slizkého, něco pěkného.
O několik let později jsem na TV Paprika narazila na "Jamie vaří rychlovky". Kde dokázal za 30! minut vykouzlit tříchodové menu. Pravda, jeho salát je obvykle stylu - vysypeme dva pytlíky různého salátu (i u nás se prodávají), zalejeme to trochou (ehm??) olivového oleje a občas přidá i třeba granátové jablko, nastrouhanou mrkev a tak. Navíc, jak on sám s oblibou říká, není problém trochu podvádět, není čas se s tím vším dělat. Takže fakt není potřeba na dezert upéct domácí sušenky, nebo sáhnout po předem připravené pestu (nebo klidně i kupovaném).

Co ho charakterizuje asi nejvíc je:
- trocha olivového oleje - extra panenského (přičemž ta trocha nikdy není trocha)
- chilli (to je schopný nacpat takřka do čehokoliv, i do některých sladkých věcí!)
- bláznivý rozvrkočený styl (tohle se prostě nedá popsat, ale je to jeden z důvodů, proč ho mám tak ráda. Není to je suché stání u plotny.)


Bohužel ale při jeho inspiraci jeho vařením nastává problém, že u nás se spousta surovin nedá sehnat. Třeba vanilkovou pastu tady v Česku prostě neseženete. Možná někde na internetu, ale v běžném obchodě bohužel ne. Navíc pěstování bylinek v paneláku taky moc nejde. Jinak jsem ale od něj pochytila několik typů, které se rozhodně hodí. Třeba jeho rychlé lasaně, nebo zapečený květák s těstovinama (to šmakuje i mě a to květák nerada). A některé další typy jako třeba špetka mořské soli do čokolády, asi není první, kdo s tím přišel, ale prvně jsem to viděla u něj. Dalším je třeba zmačkat pečící papír, namočit pod vodou a ono najednou to spolupracuje.

Pokusila jsem se najít nějaké video, ale je to zatraceně těžké. Tak se omlouvám za kvalitu. A za to, že to není v češtině, protože hlas Michala Jagelky mi na to sedí ještě víc, než ten jeho původní. Sorry Jamie :D


# 20 Termohrnek

17. listopadu 2015 v 16:46 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Zlatého bludišťáka tomu, kdo vymyslel termohrnek. Vlastně mi asi tak nejde o jeho funkci, jako o to, že je to hrnek, který si můžu vzít se sebou do školy, aniž bych se bála, že si to po dvou krocích na sebe vyleju. Teda, dost záleží na tom, jaký si vyberete. Na trhu jich je velké množství a ne všechny plní tu mnou požadovanou funkci. Ano, možná to udrží nápoj teplý, ale k čemu mi to je, když s tím ani nemůžu nikam jít, protože to netěsní a mě se to tak poleje? Pokud netěsní vršek, není to tak zásadní problém, jako když netěsní zavírání. Tenhle problém mám třeba u milka-termohrnku. Rozdával se tuším v nějaké akci, že když koupíte 5 čokolád -> termohrnek zdarma. Nevím, jestli je to jen můj problém, ale nedokážu to dostatečně dobře zašroubovat a jak se tekutina uvnitř pohybuje spolu se mnou, protéká to a mě to tak zmáčí ruku. Což moc příjemné není, tím víc, čím je nápoj teplejší. Na druhou stranu, má skvělé horní těsnění. Pokud by se to dalo výborně zašroubovat, můžete to třeba obrátit vzhůru nohama a nic neteče. Tím, že je to zaklapovací. To většina ostatních hrnků nemá. Tam se to jen divně posune, jako solnička a to je vše. Základ to sice ochrání, ale jen tak hodit do tašky to taky nejde.
A pak já mám takový ten hrnko-kelímek. V podstatě to vypadá, jako když si koupíte kafe na ulici, vršek má malou díru na pití, kterou ničím nezakryjete. Ale je šroubovací a nemá ucho. Tím se mi vejde lépe to tašky. Jelikož zatím vždy to vypiju během hodiny, tak zbytkovou tekutinu nemusím nějak zvlášť řešit.
A velebím to hlavně proto... No však, kdo ho používá, to jistě sám ví a chápe. Ráno je to ideální společník. Pro mě osobně, kdy mám ráda ráno teplý čaj, ale nemá na to čas si ho v klidu vypít, prostě ideální. A pro kafaře, kteří si bez něj nedokáží představit ráno, ale mají práci/školu od moc brzy, no víme, ne? Mrkající

Zkus něco říct...

15. listopadu 2015 v 10:42 | Snílek |  že prý téma týdne
Koukala jsem na lavici vyhozenou z okna. Byla celá pomalovaná se spoustou nadávek. Listy roztrhané učebnice a sešitů se pomalu snášely na rozstříhané cáry sportovního úboru povalující se na zemi. Kdy to došlo tak daleko? A přitom to všechno začalo jednou jedinou nevinnou lží...

13. listopadu - Jen tak procházka...

13. listopadu 2015 v 20:42 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Pro někoho je pátek 13. smolný den. Já osobně to tak neberu. Spíš naopak. Natruc jsem si z toho udělala den, kdy mám prostě štěstí. Ostatně, nikdy mi nepřišlo, že bych snad měla v tento den větší smůlu než v ty jiné. Kolikrát to bylo spíš naopak. V pátek 13. se mi nic nestalo a třeba v pondělí 20. toho bylo až dost. Ale to jen na okraj.
Mám strašně ráda ty procházky večerním městem. Kdy je všechno zahaleno ve svitu lamp. Připadám si jako v nějakém romantickém filmu. Občas jako v nějakém akčňáku. Někdy se jen tak seberu, koupím si kafe na ulici a procházím se. Nejlepší je to takhle na podzim a v zimě, kdy se stmívá rychle. Obzvláště v zimě, kdy je všude okolo ta vánoční atmosféra a světélka. Co je trochu smutné, nejvíc si to užiju, když jsem sama. S kamarádkou, přítelem, rodinou... Není to takové. Je to zábava, ale jak chybí ten uklidňující prvek, není to ono. Myslím, že bych to mohla srovnat se svým raním během. Při obojím si báječně odpočinu, vyčistím hlavu a zklidním. Jen ten běh je zdraví prospěšnější Smějící se Na druhou stranu, při procházce většinou narazím na zajímavější příhody, než při běhání. Jako třeba dneska.
Šla jsem jako obvykle celá zasněná, když jsem uslyšela smutné mňoukání. Nedalo mi to a zapátrala jsem po původci toho zvuku. Bylo to malé koťátko, uvězněné mezi dvěma krabicemi. Chudák tam už muselo být nějakou chvíli, protože bylo celé promočené, špinavé a třáslo se. Trošku se sice přede mnou bránilo, jak však bylo zesláblé, míjelo se to účinkem. Nakonec ani neprotestovalo, když jsem sundala bundu a zabalila ho do ní. Ihned jsem s ním vyrazila k veterináři, kde ho doktor zkontroloval a dal mu najíst a napít. Naštěstí jinak bylo v pořádku. Podle vyšetření muselo někomu patřit. Bylo mi ho chudáčka tak líto. Na policii o nikom nevěděli, tak jsem jim tam nechala údaje s tím, že pár dní ho u sebe můžu nechat. Lhala jsem se. Nesmíme mít u nás žádná zvířata. Ale obávám se, že by to v útulku dlouho nevydrželo a jinak se o něj neměl kdo, jak postarat.
Nakonec jsem nemusela řešit nějaké dlouhodobé tajné ubytování, protože asi za dvě hodiny mi volali, že se našli majitelé. Na schůzce jsem se sešla s velmi sympatickým mladým párem. Byli vážně vděční, že jsem jim ho našla. Prý se jim ztratilo asi před třemi dny a už byli zoufalí. Nakonec jsme si padli do noty a spřátelili se. Jsem za to ráda, i když jsem s tím koťátkem byla jen pár hodin, přirostlo mi k srdci. Možná i proto, že jsem musela doma těsně před odjezdem nechat uspat svojí starou Micku.
A pak že pátek 13. nosí smůlu!

11. listopadu - Garážový výprodej

11. listopadu 2015 v 16:17 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Dneska jsem zažila svůj první garážový výprodej. Pravda, bylo to trochu náhodně, ale komu to vadí, že? Smějící se
Šla jsem s Hanah koupit nějaký dárek pro Zoe. Brzy bude mít narozeniny, tak ať to zase nesháníme na poslední chvíli, jak je naším milý zvykem Smějící se Prošli jsme pár obchodů, ale bohužel jsme na nic vhodného nenarazily. Když jsme se vracely, procházely jsme kolem domu jedné staré paní. Je milá a hodná, občas se s ní zastavím na kousek řeči. Strašně mi připomíná mojí babičku, která je ale bohužel několik set kilometrů daleko. Zarazil nás hlahol, který jsme se rozhodly blíže prozkoumat. A ono to bylo garážový výprodej. Otevřená garáž, několik stolů plných serepetiček. Zeptala jsem se jí, co se děje, proč to všechno prodává. Prý to stejně nepotřebuje a někomu by se to mohlo hodit. Což byla pravda, když jsem si prohlédla okolní lidi.
Samozřejmě jsme s Hanah neváhali a pustili se do přehrabávání taky. A co se nestalo, našli jsme i dokonalý dárek pro Zoe. Už dlouho toužila po takové té staré šperkovničce. V obchodech se to však najít nedalo a když ano, tak to bylo mimo naší cenovou schopnost. A také tam byl krásný, roztomilý plyšový psík. Jelikož ona je na ně ujetá, bylo to jasné.
Hanah si tam koupila nějaké látky a staré oblečení, prý se to bude skvěle hodit i na Štěpánskou. Je ten devadesátkový typ, strašně se jí líbí ta móda, což já osobně nechápu, ale přesto nějakým zázrakem dokáže, že to na ní vypadá dobře!! Smějící se
Já jsem tam objevila nádherný hrníček, ten starý bucláček, jemně oprýskaný, do kterého si za dlouhého zimního večera uvaříte čaj a sednete ke kamnům. Potom první vydání povídek Edgara Alana Poe a jedny povídky, které jsem sháněla strašně dlouho. Myslím, že ani netuší, jaký tam měla poklad. Těsně na odchodu jsem si všimla jedno řetízku. Nevím proč, ale přitahoval mě úplnou magickou silou. Prostě jsem ho musela mít. A přitom to nebyl nějak zvláštní, spíš obyčejný. Mírně zašlý, ale s trochou vody s citronem získá zase svou zářivost. Stříbrný, s malou modrou kapkou jako přívěskem. Babička říkala, že k tomu kdysi byly i náušnice a prstýnek. Byl to set, který dostala od svého snoubence těsně předtím, než odešel do války, ze které se vrátil jako jeden z mála. Když to vyprávěla, mírně se jí zaleskly slzy v očích. Nechtěla jsem si ho vzít, vždyť na to jsou vázané takové vzpomínky. Ale nakonec mě přesvědčila, že si ho prostě musím vzít. A že je ráda, že si ho vezmu právě já. Nosí štěstí a naději. Aspoň to říká, tak se uvidí Usmívající se

# 19 Nejhorší kuchaři ameriky

7. listopadu 2015 v 12:46 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Tohle je něco jako Masterchef, jenom obráceně :D V současné době to vysílají na televizní stanici Mňam (jak poetický název). Pokud vám náhodou není znám koncept Masterchef, tak se jedná o kuchařskou soutěž. Což je i NKA (fakt se mi to nechce vypisovat). Zde je rozděleno tuším, že dvacet lidí do dvou týmů - červení a modří. Každý z těch týmů vede jeden kuchař. Jejich jména si bohužel nepamatuju. A jejich týmy soutěží mezi sebou a ten kdo nakonec úplně vyhraje, tak super. Ale to až úplně na konec.
Každé kolo musí připravovat nějaké jídlo, to pak přednesou svému šéfovi a ten následně vybere, kdo nepostoupí dál. A z každého týmu vždy odejde jeden. Není to ale vůbec snadný úkol, jelikož jsou to povětšinou strašná telata. A o to právě v té soutěži jde. Naučit osoby, které připálí i vodu na čaj, vařit. Na začátku jim vždycky ukáží, co a jak dělat a oni to následně musí udělat. S tím, že by při tom i měli použít svojí fantazii. Teda, občas. Když třeba mají připravit masové kuličky, nebo pizzu. Základ, jak se to dělá, jim ukázali, ale pak měli použít svojí fantazii (pizza) a fantazii s úkolem (vytvořit kuličky podle vylosovaného státu, třeba kuličky ala Chille). Na začátku je třeba učili 4 druhy vajíček (míchaná, ztracené a dva druhy volského oka). Na to svojí fantazii nepotřebovali. Jen si zapamatovat postup (mají na to bločky). Ovšem pro někoho, kdo vařit neumí, jsou i taková volská oka, nebo míchaná vajíčka velmi složitou věcí.
Jak jsem říkala, každý den/týden vypadne jeden člověk. Poslední zůstativší v týmu se pak utká s tím druhým a jejich výtvory se přednesou nějaké té super porotě. Ta následně vybere tým, který vyhrál.
Strašně ráda to sleduju proto, že hlavně na začátku, když vidím ty existence, které neumí ani uvařit brambory, mám z toho hned lepší pocit :D Jelikož ani já nejsem nijak slavná kuchařinka, pořád vidím, že někdo je na tom o dost hůř. A ke konci pak vidím, že se to dá naučit. Protože to co ty telata na konci tvoří je už hodno zručného kuchaře :-)

# 18 Pavel Callta

5. listopadu 2015 v 14:09 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Na tohohle zpěváka jsem náhodou narazila už asi před rokem. A od té doby si ho sem tam pustím. A jak tak pozoruju, stává se čím dál populárnějším. Což mě na jednu stranu těší, na tu druhou, přicházím o něco, co bylo "jen" moje. Co moji kamarádi neposlouchali. Je to ode mě asi docela sobecké, ale oni by si mohli pořád dál poslouchat ty zpěváky, kteří mě se moc nelíbí většinou. A mojeho Pavlíka mi nechat, fňuk :D
Nedávno jsem měla, jak to nazvat, no něco jako lehkou formu syndromu vyhoření. A přesně v tu chvíli se mi na youtube objevil v nabídce. Většinou, když trpím touhle formou "deprese" (nerada to slovo používám, protože až moc dobře vím, co to představuje a není zrovna super žít s vědomím, že i mě to může jednou čekat, jo, geny jsou svině :D bohužel neznám vhodnější výraz, který by to přiblížil), tak si pouštím optimistu. V poslední době, abych přesedlala na Pavla. Po poslechnutí jeho veselého melodického songu mi hned bylo líp :-)
Tak tady je jeden i pro vás ;-)