Říjen 2015

Kočky nejsou jen pro staré panny!

12. října 2015 v 13:07 | Snílek |  plky, pindy, bláboly, úvahy na druhou
Dneska se podívám na jednu obecně zavedenou představu. Důvod proč o tom píšu je, protože mě to štve. Nebo spíš mrzí, než štve.
Když někde ženská řekne, že má kočku, ostatní si hned představí ženu, o kterou žádnej chlap ani nezavadí, případně že se s ní chlap rozešel a ona to nerozdýchala a považuje teď všechny chlapy za sobecká prasata. Ale tak to přitom vůbec není.
Už od mala jsem chtěla kočku. Nemám ke psům zrovna vřelý vztah, bojím se jich, a pokud můžu, vyhýbám se jim, jako čert kříži. Ale kočky byly pro mě vždycky to milé roztomilé zvířátko. Pravda, kdybych nějakou chovala, možná bych o trochu přehodnotila svůj názor, ale ne o tolik, abych je přestala mít ráda. A až dostuduju a budu bydlet sama, tak si i jednu pořídím. Ať už budu mít chlapa, nebo ne. I když spíš asi nebudu mít. To je ale věc, kterou tu momentálně nechci probírat, jen by to odvádělo od tématu. Takže budu dokonalým ztělesněním obecně zavedené představy.
Trochu mě, trochu dost mě mrzelo, že když jsem doma řekla, že chci mít kočku a přestože oni ví, že po ní toužím s mírnými přestávkami (to jsou ty chvíle, kdy jsem to nedávala veřejně najevo), pak se k tomu stavěli přesně podle téhle představy. A přitom to vůbec není pravda.
Nehledě na to, že i když ta ženská chlapa má, tak je kolikrát ten chudáček alfa samec litován, co si to nabalil za bláznivku. Pokud si teda nepořídili kočičku společně, pak je to samozřejmě v pořádku. WTF?
Vím, že tenhle boj s mylnými představami je trochu zbytečný, i tak jsem si tu chtěla trochu postěžovat.
Moje kočka nebude záviset na tom, zda mám chlapa nebo ne, ale maximálně tak na vytíženosti v práci! Stejně mi je jedno, co si o mě ostatní myslí. Takhle aspoň můžu u zadku mít konkrétní představu.

11. října - Deníčkové resty

11. října 2015 v 22:35 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Úplně jsem zapomněla, že jsem si ani nezapsala, jak probíhala ta návštěva arabů! Jestli nakonec spolu tu smlouvu uzavřou, to nevím, ale prý to vypadá nadějně, protože se jim u nás líbilo. To je super. Abych se přiznala, byla jsem z toho dost nervózní, protože nám o tom, řekl na poslední chvíli. Ještě štěstí, že jako zájmový kroužek jsme neměli prezentace povinné. Já se do toho přesto nechala navést a s několika přáteli vytvořila krátkou prezentaci na americké svátky. Když jsme to pak měli prezentovat, byla jsem úplně s nervama v kýblu. Normálně mi to až tolik nevadí, ale jelikož to bylo v jazyce, který neovládám a popravdě, větší části z toho, co jsem měla říkat, ani nerozuměla (jo, není nad kamaráda, který arabsky umí), tak to byl docela haluz. Skoro celou přednášku jsem se klepala a větší část četla z papíru, protože jsem se to fakt nebyla schopná naučit. V hlavě mi pak bzučelo - tak tohle byl trapas, co si o nás pomyslí, já chci domů! Naštěstí jsem zjistila, že moje obavy byla zcela zbytečné, protože jejich angličtina nebyla kdoví jak dobrá. Vlastně byly jejich přednášky z větší části horší, jak to naše blekotání. A ani se té angličtině nedalo pořádně rozumět.
Večer jsme pak šli do restaurace, kde byl dohodnutý raut. Nějak jsme se poskládali, aby bylo rozložení američani - arabové, co nejlepší. Jelikož jsem na přednášku pozvala i Anat, jako svou morální podporu a dotáhla ji pak i na večeři, byla jsem v konverzaci mnohem klidnější. Ono se fakt totiž nějak těžko dá mluvit, když máte za sebou rok, kde probíráte prakticky jen základy. Takže vám chybí gramatika, chybí vám slovíčka a nakonec i ta odvaha. A Anat si tak zase po delší době mohla pokecat ve svém rodném jazyce. Sice tam jsou prý nějaké odlišnosti, ale v zásadě je to něco jako čeština a slovenština. Taky tomu druhému rozumíme.
Po večeři se skupinka nejvěrnějších přesunula do, no, řekněme, že chlastat. Jelikož v Arábii se na alkohol nedívají zrovna kladně (je tam zakázán), o to víc si to užili tady. Možná to bylo tím, že se jednalo o mládež, kdyby to byli nějací staří páprdové, tak by to asi úplně nevyšlo. To se táhlo asi do dvou do rána, kdy jsem to pak zabalila a šla domů. Nevím, jak ostatní, ale mám dojem, že jsem Anat zaslechla tak o půl páté ráno.
V deset bylo pak další setkání s prohlídkou města. Na skupince bylo krásně vidět, že nejsou zvyklí pít a měli parádní kocovinu. Ale bylo to i plodné. Skamarádila jsem se tam s jedním sympaťákem a s jednou holčinou, se kterými můj vztah pokračuje i na facebooku. Pravda, občas mám dojem, že jeden o koze a druhý o voze, navíc já plodím zprávu deset minut až půl hodiny, zatímco oni odpoví během pár vteřin, ale řekla bych, že se pomalu zlepšuju. No a kdyby náhodou, pořád je tu Anat. Že mě to vlastně nedošlo dřív, že nějakou praxi můžu nachytat s ní.

*Pozn. autorky: arabsky neumím, a nikdy jsem se ani neučila, tak mi omluvte, pokud bude v textu nějaký nesmysl.

9. října - Rýmička není jen pro chlapy!

9. října 2015 v 14:31 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Jestli něco v životě nesnáším, pak je to rýma. Ale fakt, jiné nemoci mi nevadí. Jen ta rýma. Hlava mě bolí a pulzuje, tak že nedokážu kloudně přemýšlet. Z nosu mi teče, tak že se v tomhle období mým nejlepším kamarádem stává krabice kapesníků a dezmazulen. Kapky do nosu se snažím používat, jen když jdu spát. Nos nemám odřený jen díky tomu, že si ho po každých třech smrknutích namažu. Uznávám, že s mou velmi vysokou frekvencí smrkání se může zdát tento úkon poněkud zbytečný, ale za ta léta jsem se naučila, že je to ta nejlepší prevence. I když si to vzápětí zase otřu, nemám ho odřený, jako tomu bývalo dřív, kdy jsem si počkala na dobu, ve které už nebudu, co minutu smrkat. Nejhorší je na tom, že mi příšerně slzí oči, takže nemůžu kloudně nic dělat. A taky se mi docela začíná motat hlava z nedostatku vzduchu.
Ve škole jsem na většině hodin raději ani nebyla. Krom těch povinných a těch, kde se psalo. I tak se učitelé tvářili značně nelibě, že jim tam smrkám a kašlu do výkladu. A to jsem se snažila to omezovat!
Domluvila jsem se s přáteli, aby si Anat na těch pár dní, než mě to přejde, raději vzali k sobě. Jinak by se to taky mohlo stát několika týdenním koloběhem, kdy to ona chytí ode mě a já pak zase zpětně od ní. Nejdřív se moc netvářili, ale když mě viděli, donesli mi ovoce a zahnali do postele. Je to strašné. Běžně můžu klidně s horečkou chodit do školy, do práce, kamkoliv a ničemu to nevadí. Ale když mám rýmu, stává se ze mě malé ubohé nebožátko. Už aby to bylo za mnou. Před chvíli jsem se vrátila z hodiny a ujít těch pár metrů byl pro mě úplně heroický výkon. Taky jsem díky tomu už dva dny nebyla ráno běhat. I tak se musím pochválit, že jsem to porušila až teď. Asi po měsíci a jen díky té zpropadené rýmě.
Ale už budu končit. Jsem tak unavená, že sotva udržím pero a raději jdu spát.

Stejně jsme všichni stejní

7. října 2015 v 12:59 | Snílek |  že prý téma týdne
Nejdůležitější otázkou, kterou by si měl každý položit, je: Proč se tak strašně chceme odlišovat od ostatních? V dřívějších dobách znamenala nějaká divná odlišnost zpravidla smrt. A je vůbec v dnešní době možné se ještě nějak odlišovat? Ne. Není!
Většina s mladých se tak urputně snaží odlišovat od rodičů, spolužáků, mainstreamu..., dokonce tak moc, až se vlastně jen podobá dalším, kteří se také chtěli odlišovat.
Uvedu tu ten nejlepší příklad. Minulá anketa. Přestože tohle odlišování není zcela záměrné, je to stále dobrý příklad.

Čerstvě deflorovaná dívka a jiné příběhy - Edward Gorey

6. října 2015 v 14:03 | Snílek |  knihy které milujeme (nebo nenávidíme)

Jádrem našeho třetího výběru z rozmanité tvorby Edwarda Goreye je jedinečný a pro autora poněkud nezvykle "mnohomluvný" soubor mravokárných ponaučení Čerstvě deflorovaná dívka, aneb co říci vhodného v prekérních situacích. Je doplněn dvěma klasickými "mikropříběhy" - Nebohé dítě a Velkolepé krvácení z nosu. Ve všech těchto delikátních dílech autor dovedl k dokonalosti složku obrazovou i jazykovou, přičemž u obou tkví základní napětí mezi artistní, vysoce estetizovanou formou a obskurním, dryáčnickým obsahem s všudypřítomnou ironií a sebeironií. Lahůdka pro milovníky dekadentní zábavy i pro decentní čtenáře s vybraným vkusem.

# 14 Čas těsně před spánkem

5. října 2015 v 20:07 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Nesnáším a zároveň miluju ten čas mezi "jsem v posteli a usínám" a spím. Je to doba, kdy mám čas přemýšlet a tvořit. Což je na jednu stranu strašně fajn. Na tu druhou, málo kdy mám tu možnost si nápady okamžitě zapsat. Protože když jste omezení spolubydlící, nemůžete se jen tak v jednu ráno sebrat, rozsvítit a začít něco škrábat na papír. Stejně tak jako, když víte, že ráno musíte vstávat, je to utrpení, protože zatímco vy chcete jít spát, mozek to odmítá. V takové momenty bych svou bujnou fantazii nejraději někam zamkla.
Navíc bývám aktivnější spíš v noci, kdy se všechno tak nějak zklidní. Vliv na to samozřejmě má i to, že jsem noční sova, a z toho důvodu se mi lépe učí večer, než ráno, kdy se moje myšlenky točí jen kolem toho, jestli bych přece jenom nemohla ještě na chvíli spát. Potřebovala bych práci na volné noze, takovou, kdy si můžu sama určit od kdy do kdy budu makat a kdy můžu spát, spíš než nějakou, kde musím vstávat, jak mi to káže rozvrh. Žel, je mi jasné, že to se nejspíš nestane.

Kdo napsal tu příšernost? Aha, já...

3. října 2015 v 18:48 | Snílek |  plky, pindy, bláboly, úvahy na druhou
Existují dobré příběhy, špatné a ty, které by se měly ihned spálit. Respektive, spíš se jedná o formu, jakou je onen příběh vyprávěn. Vyskytuje se množství dobrých příběhů příšerně napsaných, stejně jako dobře napsaných nesmyslů.
Ovšem vyvstává otázka, kdy je příběh dobrý? Když vám ho pochvalně okomentuje 10 lidí? Když vám ho vydají v periodiku, či dokonce jako samostatnou knihu? Ne. Ne zcela. Příběh může být dobrý až ve chvíli, kdy je s ním jeho autor spokojený. Nebo minimálně z větší části.
Spousta blogerů a rádoby pisálků (osobně se tak s oblibou označuju), vydá nějaký blábol, ke kterému nezapomene připsat něco ve stylu: "vím, že to je hrozné, ale..." Tak proč to kurnik šopa vydáváte? Pakliže s tím nejste spokojeni vy, tak čtenář snad má být? Vždyť to vůbec nedává smysl. A jestli to děláte jen proto, abyste mohli poslouchat obdivné komentáře... Jděte se vycpat!

První pravidlo správného pisálka zní: Dokud s tím nejsem spokojen, nesmí to ven.

Vy byste snad chtěli číst něco, co autor už sám haní? No, asi moc ne.
Sama se tím řídím. Pokud nejsem s příběhem alespoň z 85% spokojená, projde řadou úprav. Je pravda, že spousta (převážně) mladých pisálků není soudná, takže svoje výtvory považují za dokonalé. Tady pak nastupuje čtenář. Ten má mít tu soudnost a v případě, že se mu něco nelíbí, říct to. Autor to musí vyhodnotit, vzít si z toho nějaké ponaučení (ne blokaci čtenáře nemyslím) a zlepšovat se. Proto je kolikrát jeden negativní komentář lepší, než deset pozitivních. Samozřejmě tím míním konstruktivní kritiku. "Jsi blbá, smaž to," ještě nikomu nepomohlo.
Pokud autor vytvoří něco, co ani po desáté korektuře není prezentovatelné, doporučuju mu to odložit, zahrabat na temné místo, a třeba po roce to vytáhnout a zkusit znovu. Když ani potom to nedopadne, buď se toho zbavte, nebo uložte někam pěkně hluboko, kam lidská noha (krom autorovy) nevstoupí. Sama mám několik takových příšerností z telecích let (12-14). Myšlenka nebyla špatná, ale provedení... to provedení. Zařekla jsem se, že to lidské oko nikdy nespatří. Snad radši ani to moje.

Závěrem mám ještě dvě rady. Není nad papír a tužku. Protože ve chvíli, kdy to přepisujete do pc/ntb, provádíte další korekturu. Někdy to není úplně třeba, někdy ale můžete mít svůj den a tak stvořit veledílo, se kterým budete o mnoho spokojenější. A ještě předtím než to spatří světlo internetu, hoďte to do wordu. Ten zkontroluje chyby, překlepy, nebo nedostatek čárek. Hlavně když sami o sobě víte, že gramatika není vaší nejsilnější stránkou.

2. říjen - Naprosto realistický koncert R5

2. října 2015 v 16:38 | Snílek |  Fantastický deníček
Hned v úvodu musím zmínit, že ačkoliv je to zařazeno do fantastického deníčku, vše, co zde popíšu je dílem skutečnosti. A vy co jste tam nebyli - styďte se! :D

O tom, že mám ráda kapelu R5 už jsem se ti jednou zmínila. Byl to můj sen, který jsem si konečně splnila. Konečně přijeli i do České republiky! Dříve nás tak pěkně minuli, mezi Polskem a Rakouskem, ale letos konečně dorazili i sem k nám ^^
Trochu mi vadilo, že zrovna do Prahy. Jistě, chápu to, je to logické, ale osobně si myslím, že kdyby raději přijeli do Brna (a nejen kvůli tomu, že tam bydlím a Praha je ošklivé místo), bylo by to i slovenské fandy přijatelnější.
Jako naschvál měl vlak 50 minut zpoždění, zatracení rakušáci, nebo odkaď že to jelo. Měla jsem to tak akorát vypočítané, abych dorazila krátce po začátku, nebo otevření, na stránkách to bylo trochu zmatené. Kdybych to tušila, tak zatáhnu o hodinu školu a hodinku vždycky už někde přeplácám.
Když jsem nakonec dorazila, zjistila jsem, že to v zásadě ani nevadí. Trochu jsem se bála, aby už nezačali, kdeže bylo otevření v sedm a já dorazila asi o čtvrt na devět. Ale krom Rossova povídání (jak jsem později zjistila, tak to vůbec nebyl Ross, ale jeho mladší bráška), které bylo samo sebou v angličtině, takže jsem mu rozuměla každé páté slovo, se asi nic zásadnějšího neudálo.
Vlastně bych to asi měla nazvat, vzhledem k následující části, spíš nějak jako "koncert - viděno jinak".

Na Santovi vousy přísahám, že se mi to líbilo a naskytne-li se další příležitost, nebudu váhat a koupím si lístek znovu.

Přesto bych to nebyla já, kdybych k tomu neměla několik připomínek:
1. Rossy - prosím, ostříhej se!
2. Rikere, ty se ohol.
3. Móda takových těch rozepnutých košilí mě zcela minula a ani na mých oblíbencích se mi nelíbí. Ale fakt, vypadali jste v tom divně.

Poněkud drze jsem si dovolila vypůjčit obrázek z nějakých stránek obchodu, abych ti dokázala trochu přiblížit, co tím myslím. Mé kreslířské umění z malování není zrovna nic moc, ale až na tu barvu, která bylo přirozenější, to v podstatě odpovídá skutečnosti.

4. Jednoho až napadá, jestli Rossovi náhodou něco nechybí, vzhledem k jeho oblíbenému tanečnímu kroku (který jsem se dost neumětele pokusila nakreslit). Pravda, asi před půl rokem jsem na jeho asku četla, že je stále panic. Přesto ho to neomlouvá. Nebo si prostě jen možná něco kompenzuje. (Ano, opravdu to má být kluk - Ross.)

5. Díky mamce jsem se stala tak trochu úchyl přes boty. Ty její neustálé otázky, co měli holky ve škole na sobě a jaké měli boty... No. Všici měli pěkné boty. Ty top pro mě byly Rossovi kecky a pak Rydeliny, které bych pro sebe o trošičku snížila.
6. Hoši, tak o číslo větší kalhoty by vám prospěli. Ne, že byste byli nějak tlustí, to zase ne. Ale vypadalo by to líp.
7. A vůbec, všichni jste takové pápěrky. Trocha posilování by vám rozhodně neuškodila.

Vím o sobě, že nejsem ten nejlepší fanoušek. Nemám tendenci ječet, neumím všechny songy nazpaměť, nepoznám písničku ze tří tónů, nefotím každé uprdnutí, ani nemám potřebu neustále svou hvězdu otlapkávat (i když pořádnému objetí bych se rozhodně nebránila, ostatně to nikdy, pokud to není typ - "fetující bezdomáč"). Ovšem význam chození na koncert (za "nekřesťanských" 590 Kč), když mě nebaví, uniká i mně.
Vedle mě byla jedna holčina, kterou ten koncert očividně nudil. Nějakou dobu seděla jen tak znuděně v koutě, zívala, hrála si na mobilu, pořád kontrolovala čas.
A i když jí jeden klučina nabídl poměrně výhodné místo, chvíli tam seděla a vzápětí šla zase trucovat do kouta.
Další člověk, který mi tam vadil, byl nějaký chlap. Když se mi konečně asi po deseti minutovém přešlapování a natahování podařilo najít relativně výhodné místo (jo, tohle je ta chvíle kdy bych si přála měřit aspoň 1,80 m), bylo to v prostoru mezi dvěma balkony. Neumím to dost dobře popsat (a plánek nevím, či nějak pomáhá, já jsem to červené, jeho jsem zapomněla), ale ten týpek byl na jedné straně a k baru musel projít skrze mě a ještě dvě holky - místo tak akorát na jednu osobu. Týpeček si chodil co 15 minut na bar pro pití. Kdyby si raději vzal ty tři flašky rovnou se sebou... Takhle akorát kazil požitek a ještě byl naštvaný, když jsem si ho hned nevšimla a neuhla. -.-"
Když už jsme u těch lidí, byla jsem příjemně překvapená zastoupením. Průměrný věk nebyl 12, jak jsem se obávala, ale asi tak 16. Přičemž věk zvyšovalo asi tak 10 - 20 % osob starších 20let. Pokud bych je nezapočítala, i tak to bylo spíš k těm 15. Také po několika rychlých pohledech odhaduju mužské zastoupení 20 - 30 %. To je víc než jsem čekala. V obou případech.
Dost jsem taky musela obdivovat ty holky u pódia. Skoro celou dobu držely ruku vzhůru. Mě by odumřela už v půlce písničky, natož abych to zvládla hodinu.
Nevím, jak jim, ale bylo úplně brutální horko. Docela se divím, že vzhledem k tomu, že je to "music bar", kde se dá předpokládat konání koncertů, nemají nějak zařízeno větrání. Tím spíš muselo být hic těm chudákům na pódiu, kde krom jiného, na ně mířili reflektory. Ale jakékoliv pocení vyřešili strategickou barvou oblečení (tmavá a bílá, tak mokré kruhy nejsou vidět - tip na léto ;-)).
Co mě trochu zklamalo, hlavně pro moji koncertovou nezkušenost (s tímhle to byly 2), hrát měli začít v 20:00, to jsem ani nečekala, že začnou, ale vlak zpátky mi jel ve 23:50, čiže nejpozději ve 23:15 jsem musela opustit místo a trochu naivně jsem se bála, abych to stihla a nemusela utíkat dřív. Hráli asi hodinu + cca čtvrt hodiny jako přídavek. No, ve 22:45 byla sklizená technika. Jsem trochu zvláštní člověk, který se zajímá i o pozadí za, takže sklízení vybavení jsem si užívala prakticky stejně jako ten koncert.

Ale co takhle příště přijet do Brna, co? Nebo aspoň uspořádat koncert v době, kdy není druhý den škola, co vy na to? Jo, piskuju. Abych si mohla splnit jednu část snu, musela jsem se ulít ze dvou předmětů, na druhý den spát ani ne 4 hodiny a s tím to potáhnout až do devíti večer, kdy mi škola končila (a to jen škola, skutečnost, že jsem se pak ještě asi do půlnoci musela učit je pasé).