Říjen 2015

31. říjen - Halloweenský bál

31. října 2015 v 19:15 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Už za malou chvilku to vypukne! Těším se jako už dlouho ne. Jen doufám, že mi to vydrží. Pořád jsem přemýšlela, jestli bych přeci jen nemohla se udržet svého původního plánu sexy tajemné zlé upírky. Jelikož moje noha nebyla stále zahojená a dost jsem na ní pajdala, byl to problém. Měla jsem na výběr, jestli zatnu zuby a přetrpím večer s bolestí, ale ve svém vysněném kostýmu, nebo se změním na zombie, ale bude to bezbolestný večer, protože nebudu muset dělat, že je vše v pořádku. Nakonec jsem se rozhodla pro upírku. Kdo ví, jak to bude příští rok.
Hlavně k tomu rozhodnutí dopomohly super kozačky. Jednak v nich vypadají moje nohy delší a jednak to i docela slušně fixuje kotník. Tím bylo rozhodnuto. Obmotala jsem si kotník, nazula boty, vzala připravené oblečení. Upírské zuby jsem si vyrobila z uměných nehtů a připevnila pomocí fixačního krému. Jen s makeupem mi trochu musela pomoct kamarádka. Na to jsem docela levá. Ale jelikož ona se zabývá cosplayem, nebyl to pro ni žádný problém. Dokonce i přidala typ - falešné tetování.
No, ale už musím jít, máme sraz s partou, tak ať tam jako obvykle nepřijdu pozdě Smějící se


03:30
Fuha, to bylo fakt suprové! Zoe byla za pirátku, Peter představoval robota z budoucnosti, Robert jako tajemný cizinec. Ten to zahrál fakt dokonale. Měl typické oblečení, které mu filmy dávají, a i chováním to dotvrdil. Jo, jak jsem dělala upírku, tak tam byl i borec, který představoval lovce upírů Smějící se Náhoda? Dost možná. Ale rozhodně se to tak postaralo o zábavu, protože mě svým způsobem naháněl a já se mu svým způsobem vyhýbala Smějící se Nakonec jsme právě my dva vyhráli cenu za nejlepší masku Smějící se I když správně by měla být jen jedna. Ale lidem neuniklo náš "tajný boj" a prostě si to tak na hlasovací lísky napsali Smějící se To jsem fakt nečekala! Samosebou jsme to hráli až do konce, což poněkud komplikovalo převzetí ceny Smějící se
Popravdě, sama sebe jsem nepoznávala. Tím, že jsem byla v masce, a představovala NĚCO, tím myslím něco jiného než sebe, jsem byla úplně jiná. Přiznávám, balení a nenápadné svádění kluků není zrovna moje parketa, ale dneska to šlo tak nějak samo. Svedla jsem několik kluků (farmářů, vojáků, císařů, a dokonce jednoho anděla) a jakoby jim vypila krev. To se sice nedalo reálně nahrát, ale jakože. Víme jak, ne? Smějící se Odnesla jsem si několik telefonních čísel, která jsem zahodila hned po skončení do koše. A jedno ICQ*, které si rozhodně nechám. Přiznám se ti, ten mě okouzlil. Nevím, kdo to byl, protože měl masku. Ale jestli je i zbytek jeho tváře tak pěkný, jako ta spodní... A ty oči... Jejich barva a tvar mě naprosto dostaly. I jako mě, i jako upírku. Co představoval, netuším. Jestli teda vůbec něco Smějící se Měl na sobě černé sáčko, černé kalhoty, černou škrabku a černý klobouk. Řekla bych, že to byl Zorro, ale chyběl mu meč. Měl jen šarm. Kdyby byl i v reálném životě aspoň z poloviny takový, jako dnes, brala bych ho všemi deseti.
Každopádně ve mně dnešní ples probudil něco, za co jsem fakt ráda. Zjistila jsem, že sofistikované balení kluků není až zase takovým problémem, jak jsem se doposud domnívala Smějící se


*ICQ - pro ty z vás, kteří si tuto, ehm, věcoaplikaci nepamatují, nebo se s ní už nesetkali, tak ICQ je něco jako Skype. Akorát si nejde přesto volat, nebo minimálně nešlo. Bylo to na pokec, taky se tam dalo hrát asi 4 hry. A zajistilo vám to i jistou anonymitu, pokud jste nevyplnili svoje údaje. Jednu dobu to bylo strašně populární, ale bohužel to časem vyprchalo. Je to škoda, protože jsem docela bojovník za to. A nejen kvůli zoopaloola :D Ale hlavně jste nemuseli číst sáhodlouhé statusy jako na facebooku, i když jistá forma "statusu" se tam napsat dala. Ale bylo to omezené písmenkama, takže se spíš jednalo o citáty a o informace typu "momentálně někde běhám". Ale i to se tam dalo nastavit. Jsem off, jsem online, jsem zaneprázdněný. No, každopádně je to velká škoda, že už není.

# 17 Lewis le Val

29. října 2015 v 21:22 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou

Ne, opravdu to není Johnny Depp, jak se může na první pohled zdát.
Mám nového miláčka (promiň Spenci)! Poprvé jsme se "setkali" na discovery science v pořadu ovládání myslí, nebo tak nějak. Když jsem Lewise poprvé uviděla, došlo mi, že tohle je ten kluk mých snů. Potkat takového na ulici, tak snad i odhodím stud a pozvu ho na rande, nebo aspoň na pokec. Pravdaže z poněkud povrchních důvodů, ovšem pokud by mi nevyhovoval povahově, tak ho ani ta pěkná tvářička nezachrání :D
Lewis je (safra... chvilka googlení, vždycky mi to vypadne z hlavy) mentalista. Krom toho je i hypnotizér a čtenář myšlenek (pardon, lepší překlad mě nenapadá a na český si nevzpomínám). Což je povolání, které mě zaujalo už u pouličních kouzelnících a Derrena Browna. Shledávám to jako fascinující věc, kterou bych chtěla umět, ale nikdy umět nebudu.
Jak jsem již (povrchně) napsala, krom své práce mě zaujal především vzhledem. Vypadá jako mladší kopie Jacka Sparrova a Johnnyho Deppa (ano, uvědomuju si, že Johnny Jacka hrál), co jsou moji dva oblíbení lidé. No sami uznejte, že kdybyste potkali na ulici někoho, kdo vypadá jako váš oblíbený herec/zpěvák/postava/kuře, že byste ho taky pozvali aspoň na skleničku. I když je to povrchní jednání.
Avšak to, co k němu cítím, není platonická láska v klasickém smyslu slova. Sama nevím, co přesně to je. Láska ani zamilovanost to rozhodně není, protože si uvědomuju, že na to nám něco chybí a zároveň přebývá (Lewis má přítelkyni, ale i kdyby neměl, co by to změnilo?). Nejspíš nějaký druh silné sympatie :D
(PS. jak to u pisálka mého druhu bývá, za krátko si beztak budete moci přečíst láskyplný příběh touto situací inspirovaný.)

26. října - Velké přípravy a palačinkový problém

26. října 2015 v 16:21 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Již za pár dní tu bude Halloween. Fakt se moc těším. Tohle je snad jediný svátek, o kterém lituju, že se do Česka nedostal. Teda ve své pravé podobě. Ale za pár let by možná už mohlo Usmívající se Měla jsem vymyšlený fantastický kostým, ale moje zraněná noha mi trochu překazila plány, tak jsem musela kapánek zaimprovizovat a nakonec ze mě bude něco jako zombie-mumie. Běžnému Američanovi na vejšce to přijde jako přehnaná píle, ale u nás je pravidlo, že kdo chce na pařbu, musí mít kostým. A to pořádný, žádné "štětkovské cosi s ušima". Chlapům se to sice dost líbilo, ale vedlo to k několika problémům, tak škola zavedla toto opatření. Proplatí nám tu zábavu, jen když to bude "decentní". No a jelikož to docela dost stojí, všici na to přistoupili. Vlastně to vzali lépe, než bych od americké mládeže očekávala.
A o půlnoci se vyhlašuje soutěž o nejlepší kostým, takže to i dost motivuje si vytvořit něco fakt dobrého. V naší partě je to událost, o které se bavíme už měsíc předem a řádně se na to připravujeme. Cosplayerky hadr. Je to o to zajímavější, že si říkáme typy, pomáháme se sháněním materiálu, ale v zásadě nevíme, kdo za co/koho půjde Smějící se

Abych nezapomněla, dostala jsem šílenou chuť na palačinky, a tak jsem si je dneska udělala. Bohužel, ač je naše kolej nová, pěkná a prostorná, o kuchyňku se stále musíme dělit s půlkou patra Nerozhodný No a jelikož Američani mají to svoje pancake, což jsou tlusté palačinkové lívance, byla jsem trochu za exota, když jsem tam tak smažila to "třímilimetrové velké cosi", jak to poeticky označil jeden borec. Byla jsem chtě nechtě odsouzená nechat jim tam pár kousků na ochutnání. Ve skutečnosti mi to nevadilo, jelikož u toho nikdy neumím odhadnout množství, tak jsem toho zase měla na tři dny. No, ve skutečnosti jen na dva Smějící se ale pšt Mrkající Většině to chutnalo, ale stejně nedají dopustit na to svoje. Neberu jim to, já si zase nedám dopustit na pravé české palačinky Usmívající seA zítra budu dělat dýňový koláč, abych se zbavila zbytků po vydlabávání. Tak to už snad pro ně takový problém nebude Smějící se

Protože téma týdne...

24. října 2015 v 18:13 | Snílek |  že prý téma týdne
To bych to nebyla já, kdybych si aspoň trochu nerýpla do nějakého kontroverzního tématu. Nebo do tématu, které by mým rýpnutím mohlo nějaké ty kontroverze vyvolat :D
Takže proč psát na téma týdne a v čem je to dobré/špatné?

# 16 Zloduši

24. října 2015 v 13:24 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Řekla bych, že umím ocenit správného padoucha. Poměrně často jim i fandím. Ale pouze v případě, že si to opravdu zaslouží. Myslím tím, že je opravdu zlý a není to žádné béčko, které ukecáte sladkými řečičkami. Dost mě štve, když nedodržuje svou roli. Ano, někdy to může působit i dobře, jako třeba ve filmu Malý velký bojovník, kde si to vyžadoval příběh a nejednalo se o typického padoucha (mimochodem, ten film doporučuju).
Každopádně, jak jsem řekla. Mám ráda padouchy. Dost často jsou i sympatičtější. Pak mají cestu k mému srdci snazší. Avšak, pořád se musí chovat jako zlosyn. Vím, že to s nimi vždycky dopadne špatně, tak to prostě je (mimochodem, pokud znáte nějaký film, kde vyhraje, sem s ním). Lidi musí věřit na to, že dobro vždy zvítězí nad zlem, nebo minimálně ve filmu, to pak formuje jejich názory, a bla bla psychologie.
Tohle jevu jsem si všimla prvně při stepařské show Michaela Flatleyiho, kdy jsem fandila chudákovi záporákovi. A druhak při anime Naruto a Bleach. To proto, že jsem si po čase vytvořila celkem slušnou averzi k hlavním postavám a vždycky mám ten malý záblesk naděje, že ho konečně nějaký hajzlík oddělá. No, nikdy se tak nestane. Je to přece hlavní postava, ale aspoň vidím, jak dostávají slušně na zadek.
To mi tak nějak už zůstalo. Nemám ráda hlavní hrdiny v drtivé většině filmů. Buď záporák, nebo vedlejší postava, která mi většinou umře. Zvláště nemám ráda hlavní postavy, které sklízejí úspěch za něco, za co vlastně ani nemohli (koukám na vás Harry a Frodo).
Momentálně si bohužel na žádného záporáka nevzpomínám kromě zlé čarodějnice Jadis z Narnie. Tu mám obzvláště ráda, protože dokázala udržet zlou stránku všechny tři díly. Navíc je to docela i borka, která se nebojí boje. A potom je tu Voldemort. Toho v zásadě moc ráda nemám, ale jako zloduch je to vynikající. Se všemi aspekty, které k tomu patří. Jen trochu trapně zemřel z rukou nějakého 18-nebokolikaletého smrada.

22. října - Stop stav

22. října 2015 v 17:28 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


No vážně, může mít někdo takovou smůlu. Tak jdu tak ráno zaběhat a co se nestane. Skoro na konci parku uklouznu po listí a podvrknu si kotník Nerozhodný Nikde nikdo, protože kdo by vstával v šest ráno, jen aby se šel procházet do parku, že? Safra, vždyť tam nebyl ani žádný pejskař! Jak je to možné. Běžně tu sem tam někoho potkám. Dneska ale zrovna nikoho. Možná za to může to psí počasí. Ani se nikomu nechtělo to té mlhy a lehkého mrholení. Mě po popravdě spíš těšilo. Ale pro většinu to asi bylo, že: "Eh? Nikam nejdu."
Domů mi to trvalo asi hodinu. To, kam se běžně dostanu tak za 10-15 minut se po jedné noze a četných pauzách na odpočinek, se prodloužilo asi tak dvacetinásobně. Aspoň mi to tak přišlo. Těsně na konci parku jsem se potkala s Jimmym, který akorát šel do práce. Chvála orla. Neměl sice vůbec čas, ale dovezl mě aspoň na kolej. Za to jsem byla fakt ráda. Jinak by to bylo ještě tak dvojnásobné.
Tam už nebyl problém se dostavit k doktorce, která mi to zafačovala, dala berličky a tradá do školy. Jen je škoda, že ani moje bebí nebylo omluvou pro nenapsání testu, takže ten výsledek, který jsem psala pod práškama, nechci radši vidět. Ne že bych ty prášky chtěla, nebo potřebovala. Ale doktorka nedala jinak. Skoro celý den jsem si připadala jako mráček.
Každopádně, moje zraněná noha znamená, že nějakou dobu nebudu moc běhat. Což je úplně nanic. To vstávání sice pořád nemusím, ale po tom měsíci a něco jsem si v tom našla velmi dobrou formu uvolnění a uklidnění. Běh bylo místo, kde jsem to byla jen já, hudba a nic jiného. Žádný čas, žádné problémy, žádné starosti, prostě nic. A teď jsem o to přišla. Nevím, co budu dělat. Asi budu chodit do posilky a trénovat zbytek těla, hlavně vršek. Co se dá dělat. Takhle situace prostě potřebuje nějaké kreativní myšlení Usmívající se

19. října - Promiň, nerandím

19. října 2015 v 16:58 | Snílek |  Fantastický deníček
Je to sice zařazeno do fantastického deníčku, ale je to podle skutečné události, která se mi dnes stala. Přiznávám, že jestli zmíněná osoba náhodou čte blogy, tak mě asi raní mrtvice a nikdy v životě se tam už neukážu (pokud tu mrtivici přežiju) :D

Již od začátku semestru, pravidelně každé pondělí, občas i ve středu, jsem šla do Lidlu pro jídlo a potřeby do domácnosti. Bohužel jsem udělala tu chybu, že zdravím. A asi dvakrát jsem pozdravila jejich místního sekuriťáka nebo tak pousmála místo pozdravu. Evidentně se toho chytil, protože od té doby mě též zdravil. Jakoby si mě i vyhledal, i když byl třebas na druhé straně prodejny. Nedělala jsem mu to příliš těžké, protože tam chodím pravidelně každé pondělí po třetí hodině. Každý kdo si dá trochu pozor, to brzy zjistí. Zvláště, pokud máte o tu osobu zájem. A něco takového jsem i tušila, i když marně doufala, že se zase jedná o moje egoistické představy.
No a dneska se moje egoistické představy uskutečnily. Ne sice zcela dobrovolně, protože ač mi to lichotí, není můj typ. Shodou okolností pokukuju po jiném klukovi, též sekuriťákovi. Ale to jen více méně proto, že je pěkný a vím, že my dva spolu nebudeme. Povahově jsme odlišní. A naprosto mi to tak vyhovuje. Nemám totiž čas randit.
To jsem řekla i na pozvání. Co mě na tom nejvíc mrzí je to, že to zní jako výmluva. "Promiň, ale mám náročnou školu a nemám na nic čas." Jen uznejte, zní to jako výmluva. Částečně to i výmluva je, ale myslet to jako skutečnou výmluvu, tak by mě to nenapadlo a zamotala bych se buď do lži, nebo bych prostě na férovku řekla, že sorry. Což je na pytel. Je to krutý a smutný fakt. I kdybych nakrásně chtěla, nemám na randění čas. Už tak jsem ve skluzu asi týden a spím šest hodin denně, což je na mě, která obvykle spí devět a víc hodin, strašně málo.
Jo a teď mě politujte! :D

Proč židle nezpívají?

18. října 2015 v 13:51 | Snílek
Položili jste si někdy otázku, proč židle nezpívají? Měli byste. Na střední, tuším ve druháku, jsme dostali za úkol napsat "proč židle nezpívají". Další podmínky si nepamatuju, ale hádám, že to bylo limitováno na počet slov, jinak by to tak krátké nebylo. Většina mých spolužáků na to psala úvahu, já se toho však zhostila svým klasickým oblíbeným stylem a napsala příběh. Už tehdy jsem byla dobrá, co? :D
Btw. pro autentičnost není na příběhu změněno jediné slovo, i když osobně bych tam pár úprav udělala a hlavně ani tak zdvojnásobila :-D

Je jedno království a každý rok ve stejný den se tam připravuje velká slavnost. Ten den slaví král narozeniny. Pokaždé je již týdny předtím spousta shonu a práce. A jako vždy se židle hádaly, která mu zazpívá písničku:
"Moje dřevěné C je nejlepší," tvrdila jedna.
"Třesky plesky. To moje vysoké dřevěné A zní úchvatně," na to druhá.
"Obě se pletete. Když já zazpívám své dřevěné H, tak se každý zastaví, aby si ho poslechl," hádala se třetí.
"Plácáte nesmysly. To mé dřevěné F lahodí uším a navíc mám letos zpívat já!" začala jim vytýkat čtvrtá.
A takto se hádaly již dva, tři měsíce před touto událostí. Pokaždé se nějak dohodly, ale letos ne.
"Třesky plesky. Hloupost. Pleteš se," hádaly se ostatní židle se čtvrtou.
"Je to pravda. Každá už jste zpívala. A navíc, "ukázala čtvrtá židle na třetí, "ona zpívala dvakrát."
"Jistě že, moje dřevěné H zní nejlépe," pyšnila se třetí.
"Třesky plesky. Lhářko. Plácáš nesmysly," sesypaly se na ní ostatní židle, a kdyby měly ruce, jistě by se pomlátily.
Hádaly se dlouho do noci a na celý zámek. Nereagovaly dokonce ani na královy příkazy.
Po týdnu už to král nevydržel, zavolal si čarodějku z lesa a požádal ji, aby je nějak umlčela. Ta ho varovala, že pak už nikdy nebudou moc mluvit, natož zpívat, ale královi to nevadilo, hlavně když už bude ticho. A tak čarodějka třikrát mávla hůlkou, řekla zaříkadlo a pokropila židle kouzelným lektvarem.
Zámkem se rozlil blažený klid a lidé i s králem byli šťastní. Od té doby židle nemohou mluvit ani zpívat.

16. října - Pouťujeme

16. října 2015 v 20:28 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


A je to tady, přijela pouť. Přesně taková, jak jsem byla zvyklá od nás. Tady v Americe mají akorát Disneyland, kde je kupa atrakcí, ale nic podobného tomu, co je u nás. Když přátelé viděli, jak jsem nadšená, jako bych je tím nakazila. Hned chtěli vědět, co je na tom tak zvláštního. Tak jsem ji to vykreslila v kouzelných barvách. No, trošku to i přehnala. Ale zabralo to a chtěli to taky zažít.
Vyrazili jsme hned po škole, což znamenalo krátce po poledni. První co uviděli, byly stánky. Stánky a stánky s kupou oblečení, sladkostí, perníků, obrázků a dalších serepetiček. Jelikož ani jeden z nás neobědval, tak jsem je zavedla ke stánku s bramborákem. Oh, jak mi ta dobrůtka chyběla. Tady nic takového nemají. Zpočátku na to koukali trochu nedůvěřivě, ale nikdo si nestěžoval. Tak usuzuju, že asi zabodoval.
Komplet všechny nejvíc udivovalo to množství stánků a skutečnost, že atrakcí tu není zase tolik, jak jsou zvyklí a nejsou takové, na jaké jsou zvyklí. Teda, některé. Třeba na naše staré dobré labutě, na kterých se vozilo snad každé malé dítě, koukali jako u vytržení. A potom na houpačky. Pro Ameriku platí - čím extrémnější, tím lepší. To neplatilo o našich. To nejextrémnější s čím se tam podle jejich slov setkali, bylo kladivo. A pak lavice, která se točila nejen doprava a doleva, ale taky kolem vlastní osy. A když jste byli hlavou dolů, ze země vytryskla voda. Jen tak decentně. Asi dvacet centimetrů od obličeje. Příjemné.
Dokonce jsme i vyhráli cenu. Byla to atrakce, kde jste seděli v sedačkách, které vždy byly po dvou, připojené ke středu. Na středu se nacházeli dva basebalové koše. Od středu se táhla až k sedačkám plachta. A vlnovitým pohybem nahoru a dolu se to kolem středu otáčelo. Více méně o nic nešlo. Nebyla to nijak závratná rychlost, v pohodě vhodné i pro malé děti. Ale aby to nebylo tak nudné, mělo to malé vylepšení. Po plachtě se kutálely tři míče. Ty se snažila každá sedačka zachytit, když se dostal až k nim, a potom se trefit do koše uprostřed. Za ty tři jízdy, které jsme pozorovali, se strefili dvakrát. Tak jsme to samosebou museli jít vyzkoušet taky. A štěstí nám přálo. Dvakrát jsme se zabodovali. Vyhráli jsme poukaz na čtyři cukrové vaty.
Jelikož to měla být naše další zastávka hned po stánku s ledovou tříští, přišlo to docela vhod. Řeknu vám, ta naše cukrová vata je prostě jiná. Nejsem úplně schopná říct, jestli lepší, jen prostě trochu jiná. Méně sladká a méně umělá. Na druhou stranu, ta americká má výraznější chuť.
Než jsme odešli, všici jsme si nakoupili kupu jídla. Marcipánové a kokosové tyčky, pendreky, turecký med. Hlavně perník, nějak nechápali, jak to jíme. Chtěli to namáčet do čaje, nebo kafe. Tak jsem je upozornila, že to se buď nejí, nebo se to jí samotné. A nakonec náš starý dobrý frgál. Na ten koukali asi jako na největší zjevení. Nejsou schopni pochopit, že tohle je koláč. Ne to co dělají oni, ale tohle. Tohle je pravý koláč!

# 15 Papír

14. října 2015 v 14:31 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Jsem vyznavačem klasického papíru. Nesnáším, když materiály do školy máme jen v elektronické podobě a já se tak musím, buď učit z notebooku, nebo si to pracně tisknout, což není zadarmo. Stejně jako, když mám dlouho číst nějaký text na monitoru. To je i důvod, proč zrovna dvakrát nemusím dlouhé povídky, někde v půlce se musím zvednout a na chvíli odejít (je ale zajímavé, že s filmem tenhle problém nemám).
Hlavním důvodem proč mám papír tak ráda, je i jeho variabilita. Můžu si ho s sebou vzít kamkoliv, složit do téměř jakékoliv podoby. Mám svůj vlastní zápisník s tužkou, a je prakticky pořád u mě. Spíš mě najdete bez dokladů a peněženky, než bez mého sešítku. Jelikož je to cestovní velikost A6, udělala jsem, po několika ne zcela úspěšných pokusech, ze svého deníčku další zápisník. Jeho výhoda skví hlavně v tom, že je uzamykatelný, takže ho klidně můžu nechat doma a nebát se žádných šťouravých zvědatelů. Ne že by všici v mém okolí (spolubydlící) toužili se dívat do sešitu, kam si nějaká šiblá holka furt něco píše, s největší pravděpodobností učivo, ale paranoia je holt zlý pán. Navíc tak možná budu mít konečně svoje poznámky na jednom místě. Respektive na dvou.
Jsem v tomhle ohledu strašná a kdykolvek mě něco napadne, okamžitě to musím někam napsat, abych to raději nezapomněla. Tím se mi občas stává, že mám mezi zápiscích do školy narychlo naškrábaný obsah příběhu o šílené upírce, která se dala na breakdance, například. Nebo kupy malých papírků ještě z dob svého středoškolského života. Spoustu z nich jsem už stihla poztrácet, což je škoda, bývá na některých fakt dobrý námět a vsadím levou ploutev svého oblíbeného delfína, že na těch ztracených jsou ty nejlepší.
Když už tam jsem u toho. Uvedu názorný příklad, proč jsou moje vpisky v poznámkách zlo. Otevřela jsem starý pracovní sešit, stejný ze kterého později vyjde i povídka "proč židle nezpívají", a tu najednou čtu něco divného. "Měli tam jen dva kýble, jeden s vodou, jeden místo záchodu. Okýnka byla malá, takže vzduch se tam dostal jen když otevřeli dveře, aby naložili další lidi, popřípadě vyhodili mrtvoly." Co jsem to proboha psala? Tak jsem si to přečetla pořádně a zjistila jsem, že se jedná o referát do školy z období druhé světové války o odvážení židů nacisty do koncentráků. Jak kouzelné.