Realita, nebo fikce?

5. září 2015 v 12:50 | Snílek |  že prý téma týdne

"Tak co, je lepší nevědět?" zeptal se mě.
Nedokázala jsem odpovědět. Ten šok byl příliš silný.
"No... eh..."
"Chceš, abych to udělal?"
Chvíli jsem přemýšlela. Kolik to změní?
"Ano," řekla jsem rozhodným hlasem.



Říká se, poznej svého nepřítele. Ten můj je až příliš silný. Roky jsem sbírala odvahu. Přes osm let. Jednou jsem to málem zvládla, ale nedokázala jsem udělat ten finální krok. To zhnusení, asi půl hodiny jsem se snažila si dodat odvahy, ale prostě jsem to nezvládla. Až nakonec to vydali i v komiksové podobě a dostalo se to konečně do nějaké snesitelné formy.
To už raději než Stmívání mám tu "fanfikci" na to. Těch 50 odstínů. Ani jedno jsem sice nečetla, ale bohatý sadista je přecijen snesitelnější než třpytící se upír. Fuj. Vždycky když na to pomyslím, tak se osypávám. Kdo to kdy viděl. Upír co se na slunci třpytí. Brr. Jsem vyznavačka klasické představy upíra. Temného tvora, bojícího se česneku a na slunci uhoří! Vlastně mi ani nevadí ty různé alternace, kdy na sluníčko mohou, česnek jim neublíží, a v podstatě se ani nedají zabít (Blade je taky cool). Ale to co vytvořila ta... osoba. Bleh. Celá ta myšlenka je natolik stupidní. Vlastně jsem to ani nemusela číst nebo vidět, jelikož to bylo tak "cool", měla jsem dost slušnou představu. I přesto všechno jsem proti tomu nemohla v zásadě nic říct. Nakonec to naštěstí aspoň vydali v komiksové podobě a já se to dostala přes první díl. Ale byly to mučivé tři hodiny! Celou dobu jsem měla sto chutí tu papírovou Bellu vyrvat, rozcupovat a spálit. Edwarda jenom spálit. A pak přišel ten den!

Nic tomu nenasvědčovalo. Krásné počasí, ptáčci zpívali, zvířátka se vesele honila po lese (čti, lezavá zima, zataženo, břečka na ulicích). Blížily se Vánoce. Lidi v poklusu, aby to všechno stihli. Moje nálada se s každým dalším návštěvníkem blížila bodu mrazu. Pracovat v tyhle dny v obchodě fakt není žádný med. V zimních kabátech jsou navíc ještě neohrabaní, takže co chvíli shodili nějakou knihu na zem. Ještě štěstí že máme koberce, jinak už půlku obchodu nemůžeme prodávat. Jednalo se o menší obchod rozdělený na dvě části. V hlavním patře nové knihy, po schodech dolů antikvariát. Měla jsem štěstí, že jsem většinu času trávila tam. Byl tam větší klid, než měli ti nahoře. Jenže náš zákazník, náš pán. Tak jsem tam tak "ochotně" se zmrznutým úsměvem lidem odpovídala na stupidní dotazy, jako jestli tu (v antikvariátu!!) máme Hobita (paní asi zapomněla že je to současný hit), Les mytág (má vyjít příští rok), akční figurky (dobrý fór), nebo svíčky (jasně...).
Šéfka najala několik lidí na výpomoc. Nevím, kde to sebrala, protože taková telata, aby člověk pohledal. Byl mezi nimi pouze jeden světlý výstupek a ta se samozřejmě musela hned druhý den zranit. Uklouzla na zledovatělé ploše a zlomila si nohu. Po týdnu na pokladně už byla natolik letargická, že jí musela šéfová vyhodit, protože manko bylo den ode dne vyšší a vyšší. Dneska za ní měla přijít náhrada. Byl to vysoký, tmavovlasý kluk. Šéfka nejspíš v obavě, aby jí neutekl, udělala pár proměn a šoupla ho ke mně. Marně jsem jí vysvětlovala, že na antikvariát musí být někdo, kdo to tu zná.
"Neboj Es, má výbornou paměť. Když jsem ho tu provedla prvně, dokázal se zhruba orientovat líp, že kterýkoliv jiný."
"I v obchodě, kdes předtím nikdy nebyla, se dokážeš s trochou selského rozumu orientovat. Ale tady máme věci, které se už neprodávají. Jejich seznam je zdaleka neúplný a ještě tam ani není umístění. Pokud to tu neznáš, tak jsi ztracená."
"Prostě ho zasvěť. Stejně si to tady většinou jen projdou a na nic se neptají."
Jen jsem si povzdychla.
"Ahoj, já jsem Es. Tady je seznam knih, které tu máme," ukázala jsem na desky, "pokud něco prodáš, tak to vyškrtni, nebo přepiš číslo. Hlavně na to nezapomeň. Jelikož jiné záznamy nemáme, tak ať v tom není zmatek. Prodáváme tu jen knihy, novinky nevedeme a o cenách se nediskutuje." Pak jsem to tam provedla a zhruba mu ukázala, co kde je. "Nějaké otázky? Bezva, tak tu buď, procházej, rovnej knížky a snaž se zapamatovat, co kde je, abys mohl pomoct. Přišla nám nová várka, tak si to potřebuju zaevidovat. Kdyby něco, tak křikni. Jo a nezapomeň, vždycky úsměv," mrkla jsem na něj. Přikývl.

"Ty asi nebudeš zrovna fanoušek Stmívání," ozvalo se mi nad hlavou. Byl to Martin. Ležérně se nakláněl nad stolem a pozoroval mě, jak štítivě odsouvám blábologii (odborně se tomu říká tetralogie Stmívání).
"Nemáš, co na práci?"
"No, zrovna tu nikdo není."
Vykoukla jsem za stolem. Fakt že jo. Nikdo tam nebyl. To se nestalo, naposled v létě.
"Kam se to všechno... No, to je jedno. Když máš teda čas, můžeš to odnést nahoru," ukázala jsem mu na výtisky a o krok ustoupila, aby bylo jasné, že mu to nepodám. Jakmile zmizel nad schody, povzdechla jsem si: "Vážně už to s tou nesnášenlivostí přeháníš, Es. Knížky nemůžou za stupidní děj a šíbnutou spisovatelku." Potřásla jsem hlavou a prohlídla místnost. Něco tam bylo jinak. Něco. Nedokázala jsem přesně určit co.
"Proč tak nemáš ráda tu sérii?" zeptal se Martin, hned jak sešel dolů.
"Prostě nemám."
"To není moc dobrý důvod."
Nějak jsem nechápala, proč zrovna jemu bych se měla zpovídat. Pozvedla jsem obočí a pokrčila rameny.

"Ne, lituji. Ale česko-anglický slovník je nahoře. Když vyjdete schody, tak půjdete až úplně dozadu a v levém regálu uprostřed." Další den. Další várka dotazů, kdy se člověk chytá za hlavu. Ale nálada se mi lepšila s každou minutou. Zbývalo pět minut do zavíračky. Pak už jen spočítat tržbu a můžu jít domů. Poctivě se učit, ať mám všechny zkoušky, co nejdřív za sebou.

Vyšla jsem. Měla jsem neobyčejně dobrou náladu. Nejspíš to bude tím, že včera jsem úspěšně dokončila poslední zkoušku. Po delší době vysvitlo slunko a na město se snášely jemné vločky. Do Štědrého dne zbýval týden a na mě asi už taky konečně začal lézt vánoční duch. V práci jsem na všechny byla jako sluníčko. Šéfka za mnou přišla, že je ráda, že mě zase vidí takovou. Ano, bývala jsem takhle veselá. V ty letní dny. Snad až příliš se nechávám ovlivňovat počasím.
Martin dnes do práce nepřišel. Volal, že se mu udělalo špatně. V tu nejnevhodnější chvíli. Nápor každým dnem blíž Štědrému dni sílil.

Do práce vesele s energií, z práce utahaně a mrzutě. Ale čekal mě den volna. Celý den nevylezu z postele, i kdyby se dělo nevím co.

Málo kdo je ochotný si vzít na Štědrý den směnu. Správně by mělo být zavřeno, ale na poslední chvíli se majitel rozhodl, že prostě musí být otevřeno. Pro šéfku to byl problém, ona sama jela pryč. Naproti tomu mě nečekalo nic. Jen prázdný byt, ozdobená větev a zapálená svíčka za bližní své. Překvapivě ani Martin neměl problém přijít.
"Tak, a konečně je hotovo. Před námi jsou krásné tři dny volna." Protáhla jsem se. "Nechceš si zajít na svařák, jako odměna za tak pilnou práci?" Zamávala jsem mu pod nosem dýšky.
"A to se může?" Dýška nebyly naše. Schovávaly se, kdybychom se dostali při inventuře do příliš vysokého manka, které bychom si pak museli zaplatit.
"V poho. Dělá se to tak každý rok."
Spřátelili jsme se a Nový rok jsem oslavila s jeho partou.

V knihkupectví zůstal i po novém roce.

Jaro bylo v plném rozkvětu. Šli jsme spolu z práce, kolem řeky. Zahlédla jsem něco třpytivého. Táhla jsem ho blíž, zjistit, co to je.
"Eee...?" Zůstala jsem na to zírat. Promnula jsem si oči. Potřásla hlavou. Pořád to tam bylo. Nějaký kluk... zářil? Cože? Jak? Proč? Eh?
"On- září? Proč září?" Otočila jsem se na Martina.
"No, odpověď se ti nebude líbit. Je upír."
"He?"
"Pamatuješ, jak jsme se bavili?"
Ano, vzpomínám si. Asi před měsícem jsme si povídali o tom, proč nesnáším tamto. I o dalším. Kterak bych chtěla vidět duchy, potkat se s vlkodlakem, zjistit jak funguje magie a další fantastické věci.
"Můžu ti ten svět ukázat. Existuje paralelně s tím tvým. Někdy se prolíná, proto existuje tolik nevysvětlitelných záhad."

Seděla jsem v koutě pokoje a tiskla se k plyšovému zvířátku. Tiše jsem se zajíkala. Uběhl jen týden. Nechtějte po mně, abych vám vyprávěla, co všechno jsem zažila. Bylo to strašlivé. Představte si svojí největší můru, kterou v sobě měli ještě celý den a znásobte milionkrát a stále to nebude dost. Každý kdo považuje výlet do vymyšleného světa za zajímavý, se mýlí. Ruce jsem měla plné jizev, v hlavě tisíce hlasů. Všechno to, o čem jsem vždycky snila... Bylo to fuč. Chtěla jsem se jen vrátit k normálu. Už nevidět ta mrtvolná těla. Být pokusným králíkem a potravou v jednom. Zakryla jsem si uši, ale hlasy stále slyšela.
Martin ke mně přistoupil.
"Tak co, je lepší nevědět, viď?"
Nedokázala jsem odpovědět. Ten šok byl příliš silný.
"No... eh..."
"Chceš, abych to udělal?"
Byl to čaroděj. Mohl mi vymazat paměť. Ale mělo to své následky, které nemohl nijak ovlivnit.
Chvíli jsem přemýšlela. Kolik se toho změní? Bylo mi to jedno. Hlavně když takhle hrůza skončí.
"Ano," řekla jsem rozhodným hlasem.

Pelášila jsem, co mi síly stačily. Ale byli těsně za mnou. Vystřelili. Dostala jsem to do nohy. Vypustili psy. Poslední co jsem viděla, byly ostré psí zuby, které se do mě zahryzly.
"Koukej, to je úlovek. Výstavní kousek," zvolal myslivek a zvedl ze země mrtvé tělo zajíce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 5. září 2015 v 16:56 | Reagovat

Sakra to je dobré! Normálně jsem si to nechala na konec, neboť to je dlouhé, ale tááááááák dobré! Jsem ráda, že se sem vracím!

2 Bia Bia | E-mail | 5. září 2015 v 18:50 | Reagovat

Na začátku jsem si myslela, že popisuješ svojí práci v knihkupectví, ale potom mi došlo, že to tak asi není. :-D Mám sice často pomalejší start, ale jakmile se chytnu, už mě jen tak někdo (v domýšlení) nedožene.

Většina lidí sní o tom, že zažijí přesně něco takového (teda až na ten konec s tou přeměnou) a budou si to užívat. Ovšem ty tvrdíš, že není o co stát. 8-O :-D
Řekla bych, že jde spíš o povahu jedince - méně silní se složí, silnější jakž takž přežijí.
Je to jako když jsi doktorka a zažiješ svůj první smrťák. Vždycky tě to poznamená, ale je jenom na tobě jak MOC tě to změní. ;-)

Tohle je opravdu luxusní povídka - na podobně dobrou jsem už dlouho nenarazila (a bojím se že zase dlouho nenarazím).

Částečně s tebou souhlasím - pro některé je lepší nevědět! :-) Ale já bych radši věděla... 8-)

3 Snílek Snílek | E-mail | Web | 6. září 2015 v 16:18 | Reagovat

[1]: Děkuju, tohle potěší :-) Ono to původně mělo být kratší, a o něčem trochu jiném, jak jsem naznačovala v úvodu (což je mimochodem pravda, nemám ráda tu tetralogii ;-) ), ale nějak si to nakonec zažilo vlastním životem :D

[2]: Bylo to tím částečně inspirované. Potřebovala jsem děj zasadit do obchodu a knihkupectví se tomu přímo vybízí :D Sdílím tvé obavy, že podobně dobrou povídku už se mi asi nepodaří napsat :( :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama