Deníky vévodkyně - Jillian Hunter

4. září 2015 v 13:57 | Snílek |  knihy které milujeme (nebo nenávidíme)

K úkolům slečny Charlotty Boscastlové, ředitelky Akademie pro mladé dámy ve Scarfieldu, patří chránit svěřenkyně před skandálem - třebaže ona sama má hlavu plnou hříšných myšlenek. Avšak jakmile zmizí její deník, nedovede si představit nic skandálnějšího než to, že by se její nejdůvěrnější záznamy dostaly do nepovolaných rukou. Přestože deník, který vévoda z Wynfieldu nalezl, upoutal jeho pozornost, má v úmyslu řádně ho vrátit majitelce. Než k tomu dojde, deník se opět ztratí a vévoda je nucen majitelce vysvětlit trapnou situaci. Poté, co jeho setkání s Charlottou nabere nečekaně vášnivý směr, je zřejmé, že svou nerozvážnost může napravit jedině manželstvím, dříve než Charlottina tajemství způsobí pozdvižení v celém Londýně.


Ehm. Jsem z téhle knížky poněkud rozpačitá. Dobře se čte. Ale v jednu chvíli jsem si uvědomila, že se tam vlastně vůbec nic neděje. Autorka má opravdu výbornou schopnost napsat třicet stránek, kde se vzásadě nic nestane a přesto jo.
A i když mě ta knížka bavila, nejspíš o ní budu mluvit tak trochu hanlivě.
První věc: Ona si píše deník, kde má schované všechny své touhy (které vzásadě vůbec nepoznala a vůbec nic o nich neví). To je naprosto v pořádku, až na mírně sexuální obsah, tak si píšu něco podobného o filmových postavách. Co je ale neuvěřitelnější, vévoda si přečte pár stránek a zamiluje se do ní. Jestli tohle opravdu funguje, tak proč se to nedělá, jako běžná praxe mladých dívek? No budiž.
Další věc (která je časově před první věcí): Strašně si ten deník utajuje a jen z představy, že ho ztratí, omdlévá (ne doslova), ale pak ho nechá jen tak nedbale "ukrytý" v zásuvce stolu. Její kamarádka ho vezme, aby nepadl do nepovolaných rukou (ok), nechtíc nechá ho v kočáře vévody (ok), ale když ho jdou hledat, vlezou přitom do vévodova domu. Ehm, haló, nechala jsi ho v kočáře a víš to! Nehledě na to, že úplně nejjednodušší by bylo prostě na vévodu počkat, a pak ho o deník poprosit. Ale dobrá, potřebovalo se, aby se potkaly v kompromitující situaci, aby se časem vzali. Upřímně, dějová linka, kdy se nenávidí, aby zjistili, že se vlastně milujou je mi sympatičtější a hlavně věrohodnější, než že se do ní zamiluje skrze deník. I když, teď mě tak napadá, že je to vlastně taková třešinka. On se totiž do ní podvědomě zamiloval, už když ji prve viděl. A to je ještě neuvěřitelnější, protože měla nepěkné šaty a vlasy v uzlu, zkrátka není to sen románových mužů (a ani těch reálných).
Za třetí: Vévoda je psychopat. No dobře, není. Ale je to strašná domina, sexuální maniak, a přehnaně žárlivý. V reálném světě bych s takovým typem kluka vykopala dveře, hned jak by to zkusil. A i na románové poměry to bylo příliš. Žárlit i když se na ní podívá manžel jeho kamarádky, no... ne. A mít choutky zabít každého, kdo se na ní jen křivě podívá, nebo klidně i jen podívá a není z rodiny, no... ne. Tohle bylo asi tak nejvíc, co se mi na tom nelíbilo. Vévoda není chlap ze snů. Sice každá toužíme po ochránci a tak, ale čeho je příliš, toho je moc.
A za čtvrté, jak už jsem řekla jednou, v zásadě se tam nic neudálo. Asi tak někde ve třetí třetině jsem začala přemýšlet, o čem to vlastně má být? Ztratil se deník, ok, to je tragédie. Ale ani se ho nepokusí nějak tajemně najít, sice tam běhá policista, ale v zásadě jen chodí a říká, že se nenašly nové informace a občas je tam prostřih na jeho zloděje. To abychom jako nezapomněli motiv a hlavní zápletku díla.

Co jsem ale na tom úplně nejvíc ocenila, bylo, že zbytečně neobdivovali. Četla jsem až moc románů (přesně o čtyři víc než bylo třeba, celkem jich bylo pět), kde se tři stránky zabývali obdivem k jejímu růžovému knoflíčku na rukavici a další tři stránky pindání o jejích černých vlasech barvy havraních křídel, ve kterých se nádherně odráží večerní slunce. Na takovéhle věci nemám povahu. Naštěstí si většinou vybírám ty správné, kde se těmito blbostmi nezabývají.

Celkové hodnocení: 5 z 10 bodů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 4. září 2015 v 18:49 | Reagovat

:-D  :-D  :-D Mi připomíná, když mi bylo 13 - 14 a na tomhle jsem si frčela :D A je fakt, že jsem hodně přeskakovala :D Se úplně stydím, že jsem takový brak četla ... Máma mi za to nadávala :D

2 Snílek Snílek | E-mail | Web | 4. září 2015 v 19:23 | Reagovat

[1]: taky jsem v tom věku občas tajně ukořistila nějakou tu "dospělejší"... román :D mamka mi vždycky tvrdila, že to není pro mě, ale já jsem na tom nic špatného neviděla, až později jsem si uvědomila, že se asi jednalo o sexuální scény, které pro mě nebyly :D ale je to divný, zatímco v těch cca 15 mě bavily víc tyhle romány, kolem 18 mě zase víc bavila Lanczová, která je právě pro ty 13-16 :D

ale co je na tom nejvtipnější, můj primární žánr, kterému se věnuju je fantasy a romány čtu jen občas, když mě zaujme obsah, ale tady mám zatím recenzi snad jedině na romány :D

3 Jana Jana | E-mail | Web | 4. září 2015 v 19:24 | Reagovat

[2]: Ha hááá :) Mám to s tou Lanczsovou úplně stejně :D Já jsem tedy na odbornou literaturu či veterináře :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama