Září 2015

# 13 Přednastavování článků

30. září 2015 v 14:38 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Dnešní "radůstka" je z oblasti blogu. Jistě jste si i vy všimli, že blog má takovou výtečnou funkci - vydat článek v kterýkoliv den kteroukoliv hodinu. Což je strašně super, protože nejste vázáni na to, kdy ten článek napíšete. A aby tenhle výžblebt nebyl tak chudej, opticky ho zvětším několika body, proč je to tak super (ale pšt, ne že to někomu řeknete, myslím to zvětšování, o body se klidně podělte třeba s celou rodinou).

Proč je přednastavování článků super:
1. Můžete odjet třeba na měsíc na pustý ostrov, články budou vycházet pořád.
2. Pokud se cítíte hloupě, že jste příspěvek napsali ve tři ráno, můžete ho vydat až odpoledne.
3. Když víte, že nebude čas něco psát, ale nechcete nechat blog měsíc bez nového spotu.
4. Když chytíte autorskou slinu, je lepší články dávkovat postupně, než vydat 10 příběhů v jeden den.
5. Pokud napíšete téma týdne v nevhodnou dobu, můžete ho načasovat na dobu, kdy je větší pravděpodobnost, že na něj někdo klikne.
6. Napadne vás něco, co je lepší vydat před článkem, kterému jste už čas naplánovali.
7. Jste paranoidní a nechcete, aby vaše/váš spolubydlící viděl, že něco píšete na blog.
8. Jste blázni a musíte vydávat pouze v určitý čas.

Ale je tu i jedna záporná věc:
1. Pokud vás unesou mimozemšťani a vaši čtenáři jsou zvyklí dostávat článek obden, pátrání po vás bude vyhlášeno, až po vyčerpání přednastavených článků.

Moje rada zní, nepřednastavujte články, když víte, že se vás chystá unést jiná existence. Jinak si dělejte, co chcete.
(Pozn. autora - tento článek byl napsán 13.9. 0:07, vydán - ehm, koukněte se nahoru, sama teď nevím, kdy ho vlastně vydám.)

28. září - Konec Hobitína a trocha filozofování

28. září 2015 v 13:46 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Tak nějak jsme se všici shodli, že prodloužená verze mu spíš uškodí. Už tak je dost divné, že knihu s cca 250 stránkami museli rozdělit na tři filmy. Ale takhle se holt vydělává. Aspoň tam byl Legolas, když už Smějící se Ostatní si ze mně dělali srandu, jestli náhodou na Tauriel nežárlím, když jí Legolas nabaluje. Hehe, fakt nemám proč Smějící se Hobit je časově před LOTRem, takže je jasné, že s ní stejnak nakonec nic neměl. A taky Tauri jela po Kilim. Byl to Kili, že jo? No, zkrátka po trpaslíkovi. Takže Legolas utřel nos.
Ve scénkách navíc se v zásadě nic moc neudálo. Některé sice byly vtipné, ale film se bez toho v pohodě obešel. Vlastně si myslím, že by se obešel i bez některých dalších věcí. Kdežto LOTRovi některé scénky by prospěly. Ale v zásadě si nemám na co stěžovat. Líbila se mi jak tak normální, tak ta prodloužená verze. Jen jsem zpočátku měla trochu problém s originálem. Jelikož jsem vyrůstala na českém dabingu, tak mi přišli jejich pravé hlasy tak nepřirozené. Asi jako když se mi podařilo najít originál anime Death Note. Ty hlasy, ty hlasy... Časem bych si asi zvykla, ale tohle je snad jediné, kde považuju český dabing za lepší než originál.
Jen jedna věc mi na Hobitovi fakt vadila. A byl to právě ten můj miláček Legolas. Nevím, čím to přesně bylo, ale vypadal většinu filmu strašně divně. Jako by to ani nebyl on. Možná za to mohl ten kus času, který uběhl od LOTRa do Hobita. Nebo snad to jeho oblečení, které mi občas přišlo, jako by ho mírně škrtilo. Nevím. Ale prostě byl divnej.
Jo, a o víkendu má dorazit skupinka z Arábie. Jelikož se už rok učím arabsky, bude tohle jedinečná příležitost vyzkoušet si to v praxi. Jsem na to fakt zvědavá. Máme si připravit nějaké krátké prezentace v arabštině. A oni si taky připraví něco v angličtině. Náš mentor se totiž snaží s jejich univerzitou uzavřít smlouvu na erasmus. Tak uvidíme.

25. září - Exkurze která obrací žaludky

25. září 2015 v 19:00 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Dneska jsme byli na exkurzi v nemocnici a později i na pitvě. Kdybych studovala doktořinu, tak mě nemocnice odradí a pitva mi rozhodne obor. V nemocnici jsem už byla několikrát. Na návštěvě. Jiné vztahy k ní naštěstí nemám, tak jsem byla docela zvědavá na to pozadí za tím. Museli jsme tam být v nekřesťanskou hodinu v pět. Jelikož to bylo povinně dobrovolné, účastnila se toho většina z oboru. Dobrovolné proto, že jsme tam nemuseli, ale povinně proto, že kdo se nezúčastní, musí vypracovat referát o asi šesti normostranách. To si raději přivstanu. Psaní referátů nesnáším prakticky stejně jako vstávání. Tohle je ale o dost rychlejší, než se dva dny psát s nějakou ptákovinou.
Když jsme tam v těch pět přišli, zamířili jsme jako první na chirurgii, abychom viděli, jak se tam všechno připravuje na operaci. Ne, opravdu to nebylo jako v seriálech, že bychom za oknosklem pozorovali celou operaci. Jen ty nudné věci jako kartičky, připravování potřeb podle kartiček, dezinfekce všeho co se tam nachází, druhá dezinfekce toho, co se tam nachází a tak podobně. Potom jsme pokračovali na porodní, abychom si prohlédli pokoje, kde maminky přechodně bydlí i několik operačních sálů. Popravdě, většina mi připomínali komunistickou nemocnici - kachlíkové zdi, bílo, kovová koza uprostřed, brr. Asi dvě byly už modernizovány na ty "módní" porody do vody, nebo kdy je mamča zavěšená v takových těch popruhách, žebřiny, gymnastické míče a další potřeby... hlavně to ale bylo barevné a nepůsobilo to tak chladně a zastarale.
Poslední prohlídku v nemocnici jsme zakončili na LDN. Většina mých spolužáků se nepříjemně ošívala, ve stylu tohle-vážně-nechci-vidět-jsou-to-ležáci, takový ten nepříjemný způsob uvažování. Tohle oddělení jsem měla možnost porovnat s českým prostředím, protože mi tam před lety ležel děda(*). Většina sester byla příjemná. Ale měli stejný problém jako u nás, málo sester - moc pacientů. Jen těžko se o ně mohli starat, tak jak by si opravdu zasloužili. Bylo to celkem smutné.
Jako ironie ale celkem logické zakončení jsme došli na pitvu. Měli pro nás připraveni speciální dárek - pitvu přímo naživo. Nejprve jsme se museli oblíct do takových těch zelených pláštíků. Když jsme tam pak došli, pro většinu to byl celkem šok, když viděli to mrtvé tělo na stole. Se mnou to, jako fandovi kriminálek, celkem nic moc nedělalo. Odolala jsem pokušení se zeptat, jestli se ho můžu dotknout, to by asi mezi spolužáky nevyvolalo zrovna vlnu nadšení. Několik holek muselo odejít, ještě než pitva začala. A půlka lidí odešlo krátce pro prvních řezech do toho lidského těla. Nakonec nás tam vydrželo jen pět nejstatečnějších. Učitelka odešla se slovy, že musí dohlídnout na tu bandu venku, ale byla taky dost bledá, takže se jednalo spíš o výmluvu. Jak mi pitva nic nedělala, když došlo na ukázky vyšetřených částí na různé nemoci, z toho mi už úplně nejlíp nebylo. Na to už se většina třídy vrátila, protože nešlo o nic tak strašného, jako řezání do lidského těla. Mě však pohled na všechny ty bakterie, viry, plísně a já nevím co, nedělal úplně nejlíp. Ale vydržela jsem až do konce! Za to se musím pochválit.
Do svého kafe jsem si pak nasypala dvojitou dávku cukru, aby se mi udělalo lépe a naštěstí to zabralo.



*Pro jistotu upozorňuju, není to pravda. Díky (doplň-podle-víry) se moji prarodiče těší celkem slušného zdraví.

Očekávání - Šin'iči Hoši

25. září 2015 v 17:51 | Snílek |  knihy které milujeme (nebo nenávidíme)

Pro všechny povídky tohoto japonského autora je charakteristický lehký, čtivý styl a překvapivá pointa.
Některé patří jednoznačně do žánru science fiction, v jiných nalezneme detektivní zápletky,
podobenství, nevysvětlitelné záhady, náznaky lidových strašidelných příběhů kaidan či prvky moderního hororu.


23. září - PéeMeS

23. září 2015 v 16:10 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Nesnáším tohle období. Prakticky stejně jako ty první dva, tři dny. Někdy jsou i lepší, protože si když si přijdu jako dojná kráva a v případě, že si nehlídám bedra, tak mám i šílený bolesti, ale aspoň vím, co od toho čekat.
Kdežto když mám PMS, tak je to úplně šílený. Chutě jako těhule. Jednou sladké, podruhé slané, pak zase sladké, abych to dovršila třeba marmeládou na kyselý okurce.
Moje nálady se mění rychleji než aprílové počasí od protivnosti a naštvání za maličkosti, přes šílené záchvaty smíchu až po skutečnost, že mě rozpláče i roztomilá kočička, která jen sedí v košíku. Nicméně, s tímhle vším se nějakým způsobem dá bojovat.
Co mi na tom vadí nejvíce, je bolest prsou a návaly. Fakt, přijdu si jak v přechodu. Jednou se celý den klepu zimou, i když je venku čtyřicet, jindy jsem tak rozhicovaná, že i kdybych vyběhla ven v mrazu jen v minisukni, bude mi teplo. Také mám problémy s usínáním. Zkoušela jsem na to všechno.
Vždycky to přijde s železnou pravidelností týden před. První dva dny mě bolí prsa, třetí, čtvrtý a pátý den nemůžu usnout. Poslední dva jsem pak k ničemu. Unavená, letagrická, ale přesto pořád nemůžu v noci usnout. Nedělá mi problém spát ráno, jakmile usnu, je to v poho. Což je jediný způsob, jak se můžu trochu naspat. Když ale musím někam vstávat, ať je to do školy, nebo kamkoliv jinam... Přestože jsem celý den strašně unavená, když si jdu lehnout, minimálně ještě tak dvě hodiny nezaberu.
Fakt jsem na to zkoušela každý dostupný prostředek. Vyvětrat si pořádně místnost, projít se a pak zalehnout. Meditovat. Uvanit tělo na nejvyšší možnost. Teplé mléko i teplé mléko s medem. Čaj. Šíleně nudná knížka. Úbíjející činnosti. Bylinky. Počítat ovečky. Myslet na modrou barvu. Kolébat se na vlnách. Brzy vstávat. Nejít vůbec spát. I sex jsem vyzkoušela! Jednou jsem to dokonce dohnala až do krajnosti, kdy jsem byla v totálně temné místnosti, bez veškerých rušivých hluků. Jednou v úplném tichu, podruhé s tichým podtónem uklidňující hudby. Nic. Jediné, čemu se zatím vyhýbám jsou prášky. Ty nasadím jedině, když to bude fakt nutné, abych se nějak vyspala. Bohužel mi nezbývá než nějakých pět dní v měsící vždy trpět akutní nespavostí. Je úplně jedno v kolik půjdu. Platí však pravidlo, že později je lépe. I kdybych šla v osm, před půlnocí prostě nezaberu. Takže místo toho, abych se vrtěla v té posteli třeba dvě hodiny, se tam budu převalovat pět. A to mi za to fakt nestojí. Už aby tohle období bylo pryč.

# 12 Pondělí

21. září 2015 v 14:33 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Jsem jeden z těch mála exotů, kteří mají pondělí rádi. A víte proč? Není to proto, že bych snad nemusela do školy či do práce. Taky se mě to týká. Navíc co se týče mojí práce, tak na tu navíc neexistuje striktní volný víkend, takže kecy "konečně je pátek a volný víkend před námi", se mě těžce nedotýkají, když kolikrát pracuju o víkendu.

Nicméně, zde je několik důvodů, proč mám pondělí ráda:
1. Začíná nový týden plný nových příležitostí.
2. Je o další týden blíž k - Vánoců, narozeninám, premiéře pátého dílu Pirátů z Karibiku...
3. Pokud byl minulý týden na houby, tak teď je jeho konec.
4. Vychází další díl #motivacejinak (trocha propagace nikomu neublíží), NaprostoRetardovaný (další nenápadná propagace) a občas i nějakého jiného youtubera.
5. Pokud chci začít s něčím novým, pondělí je ideální.
6. No a kdyby nic jiného, tak už za čtyři dny je tu pátek ;-)

20. září - Žiju naplno

20. září 2015 v 21:13 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Dnešní hláškou se stalo: "Teda, ty se toho nebojíš." A vysloužila jsem si ji, jak jinak, já Smějící se Z jednoho prostého důvodu. Vlastně z několika, které dávají dohromady jeden Smějící se Ale hezky popořádku.
Ráno jsem byla v práci. Naštěstí pro mě mají zatím na pokladnách dost lidí, takže mě šoupli na krám doplňovat. Teprve se v tom pomalu začínám orientovat. Stejně jako včera jsem byla na drogérii. Kromě zeleniny snad to nejhorší oddělení. No vlastně tam pak ještě zbývají ty technické věci. To by bylo to úplně nejhorší. Zelenina proto, že mi to všechno přijde skoro stejné. Fakt nepoznám jablko gala od idaret, a tak podobně Smějící se Drogerie v tomhle ohledu byla lepší, protože jako správná holka, měla jsem o tom aspoň trochu nějaký přehled. I když zjišťuju, co všechno se vyrábí. Věděli jste, že se vyrábí silonky v prášku? Já doposud teda ne. Ale jako posilka dobrý. Co jsem dneska natahala pětikilových krabic s práškem na praní. Žel, bylo to v akci a vyvézt paletu, postavit ji na nějaké místo, kde by nepřekážela, ale zároveň byla na očích, to se prostě nesmělo. A do nemluvím o tom, že desetkilové psí granule, ale ty aspoň měly tu paletu. Jen vždycky, když to došlo v regálu, musela jsem to vzít z palety uprostřed a přendat. Každopádně, dala jsem si tam slušně do těla. Hlavně jsem tam byla dneska už sama. Potom co zjistili, že už s doplňováním mám nějaké zkušenosti, mi řekli, že to určitě už zvládnu sama.

Večer jsme pak šli na plážovou párty. Když jsem přišla z práce, měla jsem tak akorát dvě hodiny na to, abych si odpočinula, najedla a nachystala. Stihla jsem to tak akorát. Řekla bych, že v tom mi dost pomáhá skutečnost, že oblečení nevybírám hodinu a druhou hodinu se nelíčím. Anat řekla, že se nějak necítí a raději zůstane doma. Nejspíš si vzpomněla, jak to dopadlo minule a chce se tomu raději ještě chvíli vyhnout. Byla to paráda. Rozhodně bych každému doporučila, ať to aspoň jednou v životě vyzkouší. Ten písek, ještě vyhřátý od slunce, šumění moře přebíjející muzikou, barevné koktejly... Prostě paráda. Osobně jsem odešla kolem jedné, ale většina z party tam ještě zůstala. Byla bych tam s nimi, ale od osmi jsem šla do práce.

V práci jsem pokračovalo v posilování, teda doplňování, až do tří. Hned potom jsem se sebrala a dorazila na partou do laser areny. Dvakrát patnáct minut a byli jsme totálně hotoví. Ono běhat kolem těch překážek, snažit se dostihnout ostatní, ale vyhnout se tomu, aby vás trefili, není jen tak. První tým jsme dali holky vs kluci. Musím, přiznat, že zrovna dvakrát mi to nejde. Žádná únava za to nemohla, prostě jen mám malou praxi ve střílení a hlavně míření. To že jsem si to asi třikrát vystřelila z dědovi brokovnico-pušky se nedá asi při nejlepší vůli považovat za praxi. Byla jsem nejhorší člen v (ne)trefě, kterého navíc ještě nejvíckrát zabili. Ani holky na tom nebyly o moc lépe. Prostě jsme to projely. Podruhé jsem šli na náhodu. Už to nebylo tak zlé. Hlavně proto, že jsem byla v týmu s tím nejlepším střelcem, který mě minulé kolo trefil nejvícekrát. Tentokrát jsem byla ve vítězném týmu, ale bylo to jen o kousek.

18. září - V plné pracovní

18. září 2015 v 20:00 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Hned ve středu, jsemm se byla zeptat ve Walmartu, jestli nehledaj nějaké brigádníky. Chvíli si mě tam přehazovali z vedoucího na vedoucího, aby nakonec řekli, že teda jo. Jakmile jim donesu papír o zdravotní způsobilosti, můžu nastoupit. Tož nelenila jsem, a hned další den utíkala k doktorce, abych jim to tam mohla odpoledne zanést. Měla jsem docela štěstí, protože si od pátku brala dovolenou. Jak bych to vyřizovala pak, no asi bych musela za nějakou místní, jestli mi to orazítkuje. Jen nevím, jak by se na to tvářili. U nás doma to nepotvrzoval nikdo jiný, než vlastní. Jako by to mělo nějaký vliv, stejně akorát změřili tlak, zeptali se na alergie, 500 korun a nazdar. To bylo všechno. Klidně to mohla udělat i jiná. Tady teda bylo vyšetření trochu komplexnější. Tím, že jsem jim to tam odpoledne hned zanesla, jsem už mohla dneska pracovat. Po deseti měsících pravidelného chození, jsem dneska poprvé vynechala naší obvyklou schůku v kavárně. Jelikož jsem měla mezisměnu, tak jsem si tam doběhla tak akorát, kdy se už pomalu začali zvedat. Ale měla jsem za sebe "báječnou" náhradu - Anat. Mám jí ráda, ale tohle byly prostě schůzky, které patřili jen nám. Ještě si nevysloužila možnost tu s námi být. Navíc ani nechci Jimmyho trápit víc, než si zaslouží.
Objednala jsem si svoje oblíbené karamelové laté do cestovního kelímku, ke kterému mi ještě přidal malý balíček. Když jsme opustili kavárnu, pozdržela jsem Hanah trochu za skupinkou, abych od ní vyzvěděla, jaké to bylo. Netvářila se moc na to, že se tam Anat vnutila. Prý skoro celou akorát čuměla na Jimmyho a měla trapné hlášky, když přišel ke stolu. Také každému donesl na ochutnání ten Gé dezert. Došlo mi, že to je nejspíš obsahem balíčku. Doma se mi to pak potvrdilo. Měla to nejspíš být nějaká marketingová strategie. Několik stolů, když to vidělo u nich, si to také objednalo. Nebo za to možná mohla ta cedule před kavárnou Smějící se Předběžně se domluvili, že bychom mohli uspořádat maraton s Hobitem příští týden.
Jo a ještě něco, za měsíc tady bude Michael Flatley s jeho stepařskou show The Lord of the Dance!! Safra, jsem tak nadšená. Doufám, že seženeme nějaké dobré lístky. Začnou se prodávat dnes přesně o půlnoci. Jelikož všici moc dobře ví, že tohle byl vždycky můj sen navštívit, nechali mi plnou moc o rozhodnutí, tam nás upíchnu. To je ještě lepší. Konečný počet lístků, který musím sehnat je 8. Juchůů. Jsem z toho úplně hotová. A šíleně natěšená. V televizi je to úžasné, tak co teprve naživo? Vždycky jsem si stepování chtěla vyzkoušet, bohužel buď nebyly peníze, nebo se to nevyučovalo, nebo nebyl čas. Tak si to kompenzuju aspoň tímhle Usmívající se
Waa, ten Jimmyho je lepší než udělala Anat. Něco do toho musel přidat. Co to jen může být... Skořice. Musí to být skořice. Nemám jí ráda. Poté co jsem tak trochu nedobrovolně dělala skořicový challenge, už jí zrovna dvakrát nemusím. Pokud je ale ve správném množství, je to dobré.

Kdo vlastně jsi?

16. září 2015 v 15:45 | Snílek |  že prý téma týdne

Byla jsi tu celou dobu. Nikdo o tobě nevěděl. Pod černým pláštíkem, tiše ses schovávala ve stínech. Za anonymitou všedního dne.
Kdykoliv jsem provedla něco špatného, stála jsi za tím ty. Ty, nepojmenovatelná.

15. září - Něco jako skejtování

15. září 2015 v 17:05 | Snílek |  Fantastický deníček
Tento deníček není reálný, jedná se pouze o výplod mé fantazie, protože skutečný život je příliš nudný.


Moje spolubydlící má temné tajemství! Dneska jsem byli na skejtu a z naší party jsem jediná, která na tom neumí v podstatě ani stát. V té víře, že třeba Anat na tom bude podobně, jsem ji pozvala taky. Nebyla. Zdaleka ne. Byla nejlepší. Bodejť by taky ne, když byla jednou mistryně Egypta do 18 let, a několikrát obsadila druhou a třetí pozici. A ta mrva se ani nezmínila! Tse Smějící se Každopádně, dnešní den mě motivoval k tomu, abych na tom začala trénovat. Jen to chci udělat jako překvapení, takže musím nějak tajně, což nebude vůbec snadný úkol...
Safra, teď jsem si tak při tom slově úkol vzpomněla, že jsem zapomněla na písemku kterou zítra píšu. Ale je to dobré, ještě mám čas se na to naučit. Je to naprd, když máte stípko a potřebujete si udržet známky v nadprůměru, aby vám ho nesebrali. Zároveň je to ale dobře, protože se o ty nejhorší výdaje nemusíte starat. Stejně si budu muset ještě najít nějakou brigádu. Fakt nevím, jak to všechno budu zvládat, bych potřebovala, aby měl den tak 30 hodin. Ale jak se říká, neváhej, žiješ jen jednou Mrkající Koukala jsem na nějaké brigády. Jelikož do call centra, ani jiných podobně volajících tentonoc se mi moc nechce, zbývají pak ještě fast food a Walmart. Že by se mi nějak chtělo jít dělat do fast foodu, to ani ne, tak si ho nechám v záloze a zítra se zkusím přihlásit do Walmartu. Prý tam neustále někoho hledají. To není zrovna nejlepší vizitka. Znamená to, že tam nikdo moc nechce dělat, ať už je to tou prací, nebo podmínkama. Ale kdyby náhodou, pořád můžu jít do toho fastu Mrkající