Zabiják jménem láska

27. srpna 2015 v 19:17 | Snílek |  že prý téma týdne
Žiju s hajzlem. Nikdo nechápe proč. Ani nemůže. O to víc to nechápou, protože když se mě někdo zeptal, zda ho miluju, musela jsem odpovědět, že ne. Je to pravda. Nemiluju ho. A vím, že ani on mě nemiluje. Jenže nechci strávit celý zbytek života sama. Je to jediné východisko. Jsem jsem totiž vážně nemocná. Takovou nemocí, na niž neexistuje lék. Takovou, kterou dostává jeden člověk z trilionu. Za celou lékařskou éru byly zdokumentovány jen dva případy. Zabíjí mě láska.


Lékaři se mi to pokusili nějak jednoduše vysvětlit, ale jediné co jsem z toho pochopila, že když se zamiluju, začnou do mého srdce proudit nějaké hormony, které většina lidí nemá, nebo jen v omezeném množství. Ty se aktivují chemickými procesy, které vznikají při zamilovanosti. U většiny je to jen neškodná věc. Taková ta chvíle, kdy v břiše cítíte tisíce motýlků, jste šťastní, nevnímáte čas, nedýcháte a nesouvisle blábolíte, když je nablízku. Já pokaždé, když jsem spatřila nějakého kluka, který se mi líbil, a po čase jsem si k němu vytvořila vztah, kdy se nejednalo o neškodnou platonickou lásku, srdce se mi rozbušilo tak, že bolelo a začal ho svírat tlak. Myslela jsem si, že o nic nejde, prostě je to můj příznak zamilovanosti. Jenže jsem musela do nemocnice, kvůli dýchacím potížím. Narazili na něco zvláštního, co nedokázali nijak vysvětlit, ani pojmenovat. Po sérii testů a mylných nápadů, jeden lékař přišel s tím, aby mě otestovali na hormony zabijáků lásky. No, ony se tak ve skutečnosti nenazývají, ale jejich lékařský název byl na mě příliš složitý, takže jsem si je prostě přejmenovala. Hehe-ee, no...
Vlastně jsem měla docela štěstí v neštěstí. Kdybych většinu života nestrávila v děcáku a moje nejlepší kamarádky mě nezradily, už bych ležela tři metry pod zemí. Kdybych někoho milovala stylem, "položím za něj život", bylo by to doslova. Proto žiju s hajzlem. U něj mi nehrozí, že bych se do něj zamilovala, nebo ho snad milovala.
Mnozí z vás si nejspíš budou myslet, že se můj život otočil vzhůru nohama, když jsem zjistila, že mám tohle. No, není to pravda. Ve skutečnosti se nic moc nezměnilo. Rodiče mi zemřeli ve třech letech. Od té doby jsem putovala z jednoho děcáku do druhého. A nemyslete si, že vychovatelky zrovna překypovaly nějakou zvláštní starostlivostí a péčí.
I přes mou veselou povahu a kamarádský přístup jsem patřila ve třídě spíš outsiderům. Našla jsem si tam tři dobré kamarádky. Nebo to jsem si aspoň myslela, jenže... Jedna z nich se domluvila se svým přítelem, aby si ze mě udělali srandu. V mých telecích letech (tj. 14) mi napsal jeden kluk a snažil se mě sbalit. Sladké řečičky a tak. Až o něco později jsem zjistila, že šlo jen o to mě ztrapnit. Vážně legrační. Hehe-ne... Nebylo to vtipné. Kvůli nim jsem na dlouhou dobu přestala věřit na lásku. Naštěstí.
Druhá se prostě po základní škole vypařila. A ta třetí, jak jsem si po čase uvědomila, mě jen zneužívala. Trvalo mi to celou základku, celou středí a celý bakalář na vysoký než mi to došlo. Byla v tom fakt dobrá. Dávkovala to postupně. Navíc byla mistrem v navozování provinilého pocitu, "kdy ona za nic nemůže a není to její chyba". Svým způsobem jsem ji obdivovala. Tohle nedokáže jen tak někdo. Díky tomu si dokáže zařídit více méně bezproblémový život.
Ve svých osmnácti letech jsem dala lásce novou šanci. Přiznávám, vedly mě k tomu poněkud povrchové důvody - byl to kus. Blonďáček s modrýma očima, štíhlé, ale svalnaté postavy. Jako Orlando Bloom. Respektive jako jeho postava Legolase, jen ty vlasy měl kratší. A byl fajn... Ne, byl strašlivě otravný! Zpočátku to byla paráda. Chyběla mi ta láska, kterou jsem v životě nepoznala. Jenže... Vemte si typickou představu o holce a převlečte ji do klučičích šatů. Spousty nesmyslného psaní, ztráta zájmů jen aby byl čas toho jednoho, žádný názor, plnění co na očích vidí, miluji tě po prvním rande (po čtvrtém). Tak přesně tohle byl on. Byl slaďoušek, ale chyběla mu mužská stránka. Sice mě to zachránilo, ale stejně. Byla ho škoda. Kdyby to nebyl takový podpantoflák už z povahy, byl by to kluk za všechny prachy.
A pak jsem v 25 letech zjistila, že mám v sobě zabijáky lásky.
Vlastně. Jedno se přeci jen změnilo. Můj pohled na ty všední věci, jako miluju čokoládu, miluju spaní, miluju čtení, miluju fotbal... Můžu to mít ráda, sympatizovat s tím, ale když bych to milovala, tak by to taky bylo naposled...

Žiju s Hajzlem. Nikdo nechápe proč. Ani nemůžou. Jakoukoliv pomoc odmítám. Straním se věcí, které mám ráda. Jím brokolici a každé ráno běhám. Koukám na nudné dokumenty o stavění domů a čtu odporné knížky o vlacích. Pracuju v call centru a kamarádím s holkou, která mě zradila. Nemůžu ani odejít do horské chaty, protože bych si ten klidný život zamilovala. Jenže co je to za život bez lásky, ptáte se? Ani já sama neumím odpovědět. Nikdy jsem totiž lásku nepoznala...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 13:50 | Reagovat

Já tomu pořád nemůžu uvěřit, že je to jenom nějaká povídka, že jo?

2 Snílek Snílek | Web | 28. srpna 2015 v 16:47 | Reagovat

[1]: Neboj, není to skutečné :-) nebo aspoň nevím o nikom, kdo by skutečně nějakou podobnou nemocí trpěl.

3 Jana Jana | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 18:00 | Reagovat

Ufffff, většinou povídkove blogy nectu. Ale u tebe jsem se vážně zacetla :)

4 Snílek Snílek | Web | 28. srpna 2015 v 20:36 | Reagovat

[3]: páni, díky :-) to je to nejlepší, co můžeš nějakému blogovému pisálkovi říct :-)

5 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 28. srpna 2015 v 23:59 | Reagovat

S těma hormonama je to dost dobrej chyták.  ;-)  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama