Dobrodružné cestování

31. července 2014 v 23:24 | Snílek |  napsáno životem
Byl pěkný sluneční den. Rozhodla se jet na návštěvu za kamarádkou. Na pár dní, protože bydlela daleko. Cesta byla na 3 hodiny autobusem plus jeden 45 minutový přestup. Nemá autobusy ráda, dělá se jí v nich špatně. Ale cesta vlakem by trvala dvakrát tak dlouho. A v tomhle horku…
Nadopovala se kinedrylem, nastavila budík a do uší strčila sluchátka. Pak jí došla hloupost konání a mp3 zase sbalila. Přestože tam autobus končil, zaspat přestup neriskovala.


Oči se jí začaly klížit hned, jak vyjeli. Po asi dvaceti minutách se vyděšeně probudila. Rychle zkontrolovala mobil - dobrý, ještě je čas. Jen to někde zastavili. Prohlédla si řadu nastupujících. Byl mezi nimi docela pěkný klučina. Ale co z toho, stejně by si nevšiml, pomyslela si. V tom se mýlila, všiml si jí. Rychle prolustroval pohledem autobus. Sedne si sem, nebo táhle? Ha, tady je volné místo, hned přes uličku od té pěkné, ale značně bledé holky.
Nenápadně si ho prohlédla, pak si našla pohodlnější pozici a opět usnula. Mladík ji po očku sledoval. Už má trochu zdravější barvu. Zajímalo by ho, kam cestuje.
Krátce před konečnou se probudila. Chvíli váhala, ale nakonec vytáhla bloček, tužku a něco si psala. Občas zvedla hlavu, nejistě, snad udiveně, že jí nic není a neukazuje se, co ráno posnídala. Ale držela se statečně. Tužka jí po papíře běžela jako splašená. Občas něco přeškrtla, občas se rozhlédla kolem, přiložila tužku k ústům a zase pokračovala.
Brzy zastavili. Přitiskla sešit k hrudi, popadla tašku a zamířila k nástupišti č. 7. Hned jak sešla schůdky a ocitla se na čerstvém vzduchu, si oddychla a zhluboka se nadechla. Kluk popadl bágl a zamířil si to za ní. Jen co dosedla, vrátila se ke spisování románu.
"Čau krásko, píšeš si, co se ti na mě líbí?" oslovil ji nějaký týpek. Vyděšeně vzhlédla.
"Ne, já…," netušila, co s takovou situací. Stalo se jí to sice více méně podruhé, ale prvně tu byla Míša a vyřešila to za ní. Je to až dojemné. Ona plachý snílek, Míša sebevědomá realistka. Už kolikrát jí vytáhla z průšvihu nebo seznámila s lidmi. Sama na to neměla dost odvahy. Bylo jí dobře u knížek, u imaginárních hrdinů.
"Snad se mě nebojíš," naklonil se nad ni.
Tužka jí vypadla z prstů, bločkem si zakryla dolní polovinu obličeje. "Když o tom tak mluvíš…" zamumlala skrze papíry.
"Mě se bát nemusíš, bude se ti to se mnou líbit. Hlavně to co ti udělám…," chlípně na ní mrkl a olízl se. Vytřeštila oči. Hrubě ji chytil za ruku, sešit odhodil do prachu země a táhl ji pryč. Její prvotní reakce bylo natažení se po notýsku. Pak se pokusila vytrhnout. Očí se jí zalévaly slzami. Už se na to nemohl dál dívat. Postavil se před tu podezřelou existenci.
"Nech ji být!"
"Chacha, ty seš jako co? Její pasák?" urazil ho.
Od mladíka se to jen odrazilo. "I kdyby, tobě do toho nic není. Hned ji pusť!" řekl důrazněji.
"Tak to pardón." Skutečně pustil dívku a zvedl ruce v obraně. Když se ale kolem něj prosmýkla schovat se za zachránce, plácl ji po zadku. Jen vyjekla a urychleně se schovala za hrdinova záda.
"Chceš, abych ti ty ruce urazil? Kliď se odsud."
"Dyť už jsem v klidu. Už odcházím." Naznačil odchod, ale pak se rychle otočil a chceš mu vrazit pěstí. Mladík na to byl připravený a útok jen odrazil a vrátil mu to. Ten to nečekal, ale po ráně do nosu už skutečně odešel.
Dívka se na zachránce stydlivě podívala a špitla: "Děkuju."
"Zamálo." Zvedl bloček ze země. "To je asi tvoje."
Chňapla po tom, jako by na tom závisel její život. "Ano, děkuju."
"Všechno v pořádku?"
"Ano. Ne… Nevím. Snad ano," blábolila.
"Taky jedu odsud, tak se nemusíš bát. Kdyby se zase objevil, budu tu." Položil jí ruku na rameno. Trochu se třásla. Objal ji a pohladil po vlasech. "To bude dobrý."
Zklidnilo ji to. Být v pevném, ochranném objetí se jí snilo jen v románech. A teď to zažila na vlastní kůži. Jen to předtím být nemuselo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama