Vlak je zrádce

15. listopadu 2013 v 20:22 | Snílek |  zamilované příběhy na entou
Stalo se něco nečekaného. Bylo léto, semestr pomalu finišoval. No dobře, bylo ještě jaro, půlce dubna nelze říkat léto. Ale teplo bylo úděsné. Cca 21°C. Na mě to bylo moc, neboť díky brigádě v mrazírnách jsem si zvykla na zimu. Mělo to výhodu, ušetřila jsem na zimní bundě. Ale je pravda, že když jsem si začala chodit v sukýnkách a kraťáscích v době, kdy ostatní přemýšleli, zda si vzít bundu, nebo jen mikina stačí... Nekoukali na mě, jako na normální. Ti co mě neměli rádi, tvrdili, že je to znakem chladného srdce.
Toliko k uvedení do situace.


Půlka dubna, všechno rozkvétá, hlavně láska. Ano lezlo na mě jaro. Koukala jsem tou dobou po dvou klucích. Oba pěkní, chytří, dobře stavění a fajn. Líbili se mi oba. Ach jo. Kdyby mi to ulehčili a pokusili se navázat něco víc, než jen přátelství. Nebo jsem viděla do budoucnosti. Takhle jsem prostě musela odhadnout a vybrat si, koho budu nenápadně zpracovávat. Nejde oba, pak by to bylo horší a hlavně nepříjemnější rozhodnutí.
Zachránila mě cesta vlakem. Jela jsem domů. Vlak stál klasicky už půl hodiny na nástupišti. Našla jsem si opuštěné kupé a vytáhla knížku. Kolem prošel nějaký stín. Jen další člověk. Vzhlédla jsem až ve chvíli, kdy mě pozdravil.
"Aloha, co tady děláš? Nebydlíš náhodou Hradci?" překvapeně jsem se odpoutala od děje.
"Potřebuju si něco vyřídit v Čebíně. Kam jedeš ty?"
"Domů."
"Nepovídej..."
"Do Tišnova, přestupuješ tam."
"Jo, jak..."
"Zlato, bydlím v Tišnově 21 let a v Čebíně mám babičku. Je přirozené, že to vím," usmála jsem se.
Odložila jsem literární dílo, rozhodnuta zavést rozhovor. Moc dobře jsme se neznali. Spíš jsme měli společné asi dva předměty a kamarádku.
Na poslední chvíli doběhl můj druhý objekt zájmu. Nejdřív kolem mého kupíča jen prošel, ale pak se vrátil.
"Ahoj."
"Aloha," vždycky tak zdravím. Jsem tím známá.
"Ahoj."
"Co ty tu? Německo je na druhou stranu."
"Potřebuju do Kuřimi."
"Vážně? Tak to si v Tišnově počkáš tak hodinku."
"Mimochodem Eddie Andrej. Andreji Eddie."
Tak a teď je mám u sebe. Cca 2 hodinky, abych si porovnala, který bude stát víc za hřích. Těžké rozhodnutí. Andrej je pěknější, tělem i duší sportovec. Eddie zas chytřejší. Oba milí, hodní, fajn...
A padli si do oka. Což dobré znamení není. Pokud se budou chtít někdy setkávat. Eddie bydlí blíž a Andrej má pěknější hlas. Oba dokáží vydržet moje provokace a ani jednomu nevadí moje úchylka na roztomilé plyšáky. Seděli tak naproti mě, netušíc, co se mi honí hlavou. Povzdychla jsem si a s podepřenou hlavou vyhlédla z okna. Krajina byla tak nádherná.
"Už je zase ve vyšších sférách," zaslechla jsem Andrejův hlas.
"Její kamarádka mě naučila, jak ji z toho dostat."
"Nech ji. Stejně ji nezajímá, o čem se bavíme."
Ano, běžně vůbec nevnímám, když jsem zasněná, tentokrát však ano.
Ne. Ani jeden není vhodný kandidát. Vyvedli mě z omylu. Došlo mi to, jak jsem ej poslouchala. Nešikanují zvířátka, ani nemají utajenou přítelkyni, nebo tak něco. Neřeknu vám, co to bylo. Ale jako zásah z čistého nebe to na mě dopadlo. Naučila jsem se důvěřovat tomu pocitu kolem žaludku. Ne, ani s jedním bych nebyla šťastná. Pocítila jsem smutek... a úlevu. Proč úlevu? Nevím, nechápu. Nevrtám se v tom. Najdu si někoho lepšího. Někoho, kdo se do mě zamiluje na první, či druhý pohled. Zdalipak někdo takový už náhodou není a já jsem si ho v rámci těch dvou nevšimla?
Něco mi zaluskalo u hlavy. Eddie. "Za chvíli budeme vystupovat." Přeostřila jsem. Měl pravdu. Jeden se zamyslí a je doma.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama