Příští stanice: Láska

6. září 2013 v 11:30 | Snílek |  zamilované příběhy na entou

Byla jsem o rok starší jak on. Seznámila nás kamarádka na jedné diskotéce. Nebudu tvrdit, že jsme si hned padli do oka a byla to životní láska na první pohled. Už jen z toho důvodu, že na parketu zrovna moc světla nebylo. Tak jsem to aspoň cítila já. Jestli on na tom byl jinak, mno jo. Později jsem zjistila, že se se mnou začal bavit spíš ze slušnosti, než že by opravdu chtěl. Ale stalo se. I když, celý večer se ke mně měl. A já, jelikož jsem byla po jednoapůlroční abstinenci od lásky, jsem neprotestovala. Ne, nejsem mrcha, která by ho vodila za nos, spíš jsem tomu nechala volný průběh.
Nepatřil k těm kluků, za kterými se otočíte na ulici, jeho polibky byly poněkud uslintané a bohužel to byl i trochu sub typ, což byl trochu problém, protože jsem ráda mírně ovládaná a nerada rozhoduju => jsem taky sub typ. Pro ty co sledují anime, uke jako vyšité. Ale něco mě k němu přitahovalo. Nebylo to jen jeho zájmem o mou osobu, i když mu to dávalo obrovské plus.


Rok se s rokem sešel a já si ho postupně "vychovala". Byla to pozvolná změna k lepšímu. Líbat se naučil, že se vám podlomila kolena. Jak stárl, krásněl a vyzařoval ze sebe charisma, že se za ním otočila nejedna holka.
Dodělal školu a stal se z něho výpravčí, vlastně ten, jak kontroluje lístky a občas i řídil lokomotivu. Byl milý a hodný, a tak i celkem oblíbený mezi kolegy. Po čase jsem si se všemi tykala a měla jízdy zadara.
Jednou jsem jela domů, vlak slušně obsazen. Přisedla jsem si k takové skupince holek. Už od pohledu jsem poznala, že patří mezi ty, které obyčejné holky nenávidí. Namyšlené, zmalované, využívající zlatokopky. Jenže jiná možnost byla chodba, nebo podezřelá skupinka chlapů.
Prodrala jsem se k okénku (ne že by trošku uhnuly) a vytáhla knížku. O jejich nelibém pohledu se jistě zmiňovat nemusím. Naštěstí si mě jinak víc nevšímaly a bavily se jako bych tam nebyla.
"Dneska tu je zase ten průvodčí," řekla blondýnka.
"Ten sexy blonďák?"
Blondýnka, později jsem zjistila, že se jmenuje Karolína, přikývla. Vytáhla nějaký papír. "Zatahala jsem za pár nitek," ostatní se přitom slově zasmály, "a získala jsem jeho rozpis služeb."
Všechny 4 se k němu naklonily.
"Když se vyspíš i s jeho šéfem, možná mu je příště napíše, jak budeš potřebovat," pronesla jedna.
Nějakou dobu dál tlachaly, než se ozvaly typické rány razítka. Všechny se honem poupravily, hlavně Karolína.
"Dobrý den, vaše jízdenky prosím," zadeklamoval průvodčí.
"Dobrý den," svůdně po něm pohodila očko.
Mě, jelikož jsem měla jízdy zadarmo, to nijak zvlášť nezajímalo a věnovala jsem se své knížce. Chudák, který skončí v jejích osidlech.
Když odcházel, aniž by po mě něco chtěl, Karolína ho chytila za rukáv a práskla mě. "Prosím, ještě jste nezkontroloval ji. Tak abyste pak neměl případné problémy."
Co to plácá, blesklo mi hlavou. On se tedy otočil a přešel ke mně. Lehce se dotkl mého ramene.
"Mohl bych prosím vidět vaši jízdenku, slečnu?"
Odložila jsem román, zahrabošila v tašce, vytáhla něco jako čestnou jízdenku a podala mu ji. Pohlédla jsem mu přitom do obličeje. Usmál se. Byl to můj Ondra. Takže Karolína jede po mém Ondrovi. No tak to je teda super.
Když odešel, propíchla mě Karolína pohledem, nejspíš mi záviděla ten lehký dotyk. Nevšímala jsem si toho. Leč o několik dní později jsme se opět setkaly. Jak jinak než v kupéčku. Přitáhla i s tou svou bandou.
"Dneska zase pojede Ondrášek. A získala jsem i jeho telefonní číslo." Bavily se dál. "Dneska ho určitě získám. Sice má prý holku, ale nějakou obyčejnou husu. Nemá proti mně šanci."
Zvedla jsem oči od slovíček a ani sama nevím proč, ale setřela jsem ji: "Dneska to nebude, leží doma s horečkou."
Všechny se na mě otočily. "Co tím myslíš?"
"Fušuju vědmám do řemesla," pokrčila jsem rameny. Nejspíš chtěla něco ostrého odpovědět, ale nedostala příležitost.
"Dobrý den, vaše jízdenky prosím." Mezi dveřmi stál postarší pán.
"Promiňte pane, ale kde je ten mladík, co tu měl dneska být, Ondra?"
"Jo slečinko, ten je nemocný, leží doma s horečkou," bobře odpověděl a převzal si můj "lístek".
"Ty jsi ta…"
"Asi to tak bude," pousmála jsem se.
"Tak se nám hlavně o něj dobře postarej. Ne že budete řádit celou noc," mrkla.
"No tak, dáme si tak jedno, dvě čísla, vždyť není úplně zdráv. A brzy vám ho vrátím."
Jakmile odešel, sesypaly se na mě.
"No tak, no tak, mluvím o jejich psovi. Má zraněnou tlapku a chystá se na závody," rychle jsem mlžila.
Nevypadaly, že mi věří, ale to byl jejich problém. Vlastně ne, ONA byla problém. Jako plíseň. Bydlela ve stejném městě jako my dva. Zjistila si, kde bydlí a šla ho navštívit. Samozřejmě v době, kdy jsem byla v práci. Že prý je to jeho dobrá kamarádka. Ale to byla lež. Dokud se nestal průvodčím, ani si ho nevšimla.
Minuly jsme se jen těsně. Já ji ještě viděla odcházet, ale ona mě přicházet už ne.
"Ahoj," dala jsem mu pusu na přivítanou. "Jak je?"
"Teď už mnohem líp," usmál se.
"Byla tu Karolína?!"
"Jaká? Jo ta holka? Tak ta tu byla. Ale byla nějaká divná."
"Snaží se tě sbalit broučku."
"Ale já mám tebe," usmál se a přitáhl blíž, aby mi věnoval polibek.
"Jen aby ti to vydrželo," pousmála jsem se. "Nepotřebuješ něco?"
"Jenom tebe."
"Ale kuš," odstrčila jsem se smíchem jeho nenechavé ruce. "Jsi nemocný."
Zmučeně padl zpátky na polštář a zasténal: "Ach jo, to není fér."
"Tak se koukej rychle vyležet. Už se po tobě sháněj a to nejsi v posteli ani tři dny. A tady máš něco pro dlouhou chvíli," vytáhla jsem několik DVD.
Za Ondrou jsme chodily obě, já i Karolína. Ale tak abychom se sobě vyhnuly. Obě jsme o sobě věděly, ale nikdy jsme se tam nepotkaly. Měli jsme jakousi tichou dohodu. Přicházela jsem, když odcházela, ona odcházela, než jsem přišla. Kdyby mi nedělala do přítele, bylo by to úžasné. Jako tanec mezi blesky.
Ohrožovala mě až příliš nebezpečně. Věřila jsem, chtěla jsem věřit Ondrovi, že pro něj neznamená ani kamarádku, ale nešlo to. Rozhodla jsem se ke střetu. Poslední den jeho nemoci. Cinkla jsem u nich. Vyšla jeho mamka a překvapeně mě pozvala dál. Dneska jsem tu neměla být. "Ale je tu Karolína," i ona si všimla našeho tichého boje.
"Já vím. Tohle mám vzít nahoru?" ukázala jsem na konvičku s čajem. Přikývla.
Bez hluku jsem vystoupala k jeho pokoji. Ve chvíli když jsem otevřela dveře, strnula jsem. Líbali se, nebyl o tom pochyb. Vždy jsem si myslela, že podobnou situaci ustojím v pohodě. Nemohla jsem se víc mýlit. Konvička mi vypadla z prstů a s třískotem dopadla na zem. Horký čaj se pomalu vléval do koberce.
Hluk upoutal jejich pozornost. Karolína se zatvářila vítězně, Ondra byl zděšený. Utekla jsem. Vyběhl za mnou.
"Počkej, není to, jak to vypadalo."
"Líbali jste se, jak jinak to mohlo vypadat?"
"No… To ano. Ale ona políbila mě."
"Nezdálo se, že by ti to vadilo," odsekla jsem.
"Stalo se to strašně rychle. Půjčovala si DVD, a pak… Najednou mě z ničeho nic políbila. A do toho jsi přišla ty."
"To vykládej někomu jinému. Je konec!" otočila jsem se a utíkala pryč.
"Počkej, no tak, počkej," vyběhl za mnou. Ale byl po nemoci a měl jen pantofle. Bez šance mě na kluzkém sněhu doběhnout.
Po celý další týden mi volal a psal. Nijak jsem na to nereagovala. Cítila jsem se zrazená, uražená, ztrapněná. A přesto jsem pro něj chtěla to nejlepší. Bylo to šílené. Rozhodla jsem se. Sešla jsem s Karolínou. Bylo to až překvapivě jednoduché, i když jsem na ni neměla žádný kontakt.
"Proč on, proč Ondra?"
"Je sexy. A je milej. Pracuje ve dráhách, takže mi může zajistit jízdné zdarma." Vůbec nic nezastírala. Sice jsem to věděla, ale nečekala jsem, že to takhle klidně přizná.
"Máš ho ráda?"
Pokrčila rameny: "Nijak zvlášť."
"Políbila jsi ho."
"On to chtěl, přeci se nebudu bránit?"
Kecala, nebo ne? Nezmohla jsem se na slovo.
"A kdyby ses tam neobjevila, vyspali bychom se spolu. Vyhrála jsem," triumfálně pronesla.
Šokovaně jsem koukala, jak odchází. To snad… Lže. Musí lhát. Ale viděla jsem je na vlastní oči. Opravdu by spolu skončili v posteli? Je to možné, neměla jsem tam v tu dobu být. A ona je mrcha. Posmutněle jsem poklepala hlavou a vrátila se domů si poplakat.

***************************
Ani za měsíc jsem se z toho nevyhrabala. Já, která se z každého rozchodu vyhrabala během dvou tří dnů. Která si slíbila, že pro kluka nebude plakat. Ano, opět jsem se usmívala, ale byla to jen zástěrka. Chtěla jsem ho zpátky, ale už bylo moc pozdě. Začal si s Karolínou a kdykoliv mě viděl na ulici, tak mě ignoroval. I když, proč? To já jsem byla ta podvedená. On přeci neměl důvod.
Měl. Karolína mu ho našla. Jak jsem se dozvěděla od známé známého atd. Karolína mu nakecala, že jsem ho podváděla a jen využívala. Pekelně mě pomluvila. Mrcha jedna.
Stála jsem na nástupišti. Za sloupem se bavili dva průvodčí.
"Co se rozešel s tou svou a začal si s tou blonckou, je nějaký jiný. Nešťastný, možná."
"Nemám z ní dobrý pocit. Je mi protivná už od pohledu, nechápu, proč si s ní začal. A taky není od té doby už tak milý."
"Ano. Ondra býval hodný kluk. Ale ta blondýna je jako pekelné vidle. Popichuje ho ke stále horšímu chování."
"Nebude to…," další slova zanikla v přijíždějícím vlaku. Zamyšleně jsem do něj nastoupila a vplula do prvního kupéčka. Tak on s ní je nešťastný. Ale tak proč s ní teda je? Co myslel tím ,býval hodný kluk'. Bylo to kvůli mně? Teda těm řečem, co mu Karolína nakecala? Pochmurné myšlenky zaplnily mou mysl. Musela jsem se podívat pravdě do očí. Chtěla bych ho zpátky. Ale dokážu to. Neumím se omlouvat. Předchozí vztahy mě naučily, že omluva je projev slabosti. Ne, tohle nedokážu. Spolknout svoji hrdost a poníženě se připlazit. To je příliš těžké.
Cvak, cvak, cvak. "Dobrý den, přistoupil někdo?" Mezi dveřmi stál Ondřej. Byl tak… Bolestně mě píchlo u srdce. Ano. Chci ho. Jen jeho. Rozpačitě jsem se pousmála a podala mu jízdenku. Pokusila jsem se vyhledat v jeho obličeji nějaký náznak toho, co ke mně cítí. Ale i kdybych uměla číst ve výrazu, bylo by mi to k ničemu, jeho tvář byla kamenná. Nenávidí mě? Kéž bych jen uměla číst myšlenky.
Hned po našem kupéčku byl takový ten jejich kamrlík, kde trávili zbytek času. Skoro celou cestu jsem si dodávala odvahu. Nakonec jsem, ale svůj strach překonala, a když opět prošel, vyrazila jsem za ním.
"Ehm… A-ahoj. Můžeme si promluvit?" rozpačitě jsem stála mezi dveřmi.
"Mám práci," pokusil se mě odpálkovat.
"Tohle je důležité."
"No tak pojď," neochotně mě pozval dál. "Máš pět minut."
"No… já… Totiž."
"Tak se vymáčkni!" nerudně pronesl. Překvapeně jsem zamrkala. On byl zlej! Tohle nedělal, byť byl sebenaštvanější.
Zhluboka jsem se nadechla. "Chci tě zpátky."
"Cože?!"
Hlas se mi chvěl, když jsem to ze sebe sypala. "Chci tě zpátky. Byla to strašná chyba. Já-já se omlouvám. Neměla jsem hned dát na první dojem. A-a-a věřit Karolíně. Pořád tě m-mi-miluju. Myslím na tebe dnem i nocí. S-strašně chybí mi tvá přítomnost i tvůj zápal pro auta, přestože já sotva poznám trabant od limuzíny. Stýská se mi po tvém pošťuchování i nelibosti vůči knížkám. Udělala jsem velkou chybu a teď to vidím. D-d-dej mi pr-prosím ještě šanci. Naučím se třeba všechny ty elektronický součástky, co jsou v motoru." Pak jsem udělala něco, co používám v jen opravdu výjimečných situacích. Klekla jsem si na zem, ruce položila před kolena a sklonila na ně hlavu. Po japonsku jsem se omluvila: "Hontó ni gomennasai."
Ticho. Uvědomoval si sílu mého konání. K tomuhle bych se nikdy nesnížila, nebýt to opravdu vážné. Přidřepl ke mně. Tak strašně jsem se bála. Pomalu natáhl ruku a zvedl mou hlavu. Postupně jsem se v kleku celá narovnala. Dívali jsme si do očí. Vzdáleni jen několik centimetrů. A pak se usmál. A objal. A pronesl ta nejkrásnější čtyři slova na světě.
"Odpouštím ti. Miluju tě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama