Duben 2013

# 5 Anime

26. dubna 2013 v 15:59 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Pro ty z vás, kteří jsou tímto nedotknuti, tak anime je animovaný seriál z Japonska. Animovaný, ne kreslený! Kreslený je krteček, anime je animované. Sice tu definici nemám úplně ráda, ale pro krátké vysvětlení ideální. I když ten pojem je mnohem složitější.

Tramvajové setkání

23. dubna 2013 v 12:05 | Snílek |  zamilované příběhy na entou
autor: Ivana Tučková

Hlavu jsem měla zaraženou v knížce. Potřebovala jsem ji přečíst. A ještě zbývalo víc než 2/3. A té další povinné četby bylo ještě tolik. Stála jsem v tramvaji, přidržujíc se tyče a na svých sandálcích jsem se snažila vyrovnat všemožné nerovnosti, přes kterou přejela. Vedle mě stáli nějací lidi. Mladý kluk s holkou. Asi kamarádi. Uvolnilo se místo, holčina si sedla, otočila jsem stránku. Víc jsem nevnímala. V hlavě jsem měla nějaké buddhistické nesmysly. Aspoň že to bylo česky.
Hlavu jsem měla zaraženou v knížce. Zahlásili moji přestupní stanici. S trochu zastřeným pohledem jsem ji zavřela a vyšla na slunce. Stoupla si opodál a po ujištění, že mi to jede za pět minut, se opět zahloubala do četby.
Mé ucho postřehlo příjezd. Popošla jsem blíž a vrazila přitom do nějaké osoby. Mladý pěkný klučina. Omluvila jsem se mu. Mile se usmál. Až do nastoupení jsem knížku odložila.
Hlavu jsem měla zaraženou v knížce. Udržet přitom rovnováhu nebylo jednoduché, ale za ty tři semestry jsem se to už naučila. Otočila jsem stránku. Na uvolněné místo si sedla nějaká holka. V tom jsem na své ruce ucítila něco hřejivého. Dlaň. Něčí cizí dlaň. Periferním viděním jsem zaznamenala, že to byl ten pěknej klučina. Bylo mi to příjemné. V současné době jsem nikoho neměla. Ano, nevadilo mi to. Ale neustále vidět ty ocucávající páry vám moc nepřidá. Lezlo na mě jaro. Jelikož jsem nechtěla, aby ji dal pryč, tvářila jsem se, že jsem si toho nevšimla. Ovšem na četbu jsem se soustředila jen těžko.

# 4 Partička

17. dubna 2013 v 15:20 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Bylo to jako sen, když jsem si na facebookové stránce partičky přečetla, že jedno představení bude i u nás. Takovém zapadákově (z pohledu ostatních). Lístky koupené už dva a půl měsíce dopředu a ještě jsme relativně dobrá místa chytily spíš náhodou. Někdo si během našeho hádání, kam že se teda upíchnem, když všechno dobré už je zabrané, odhlásil místa. My nemeškaly a rychle si je zabraly. Teď už jen netrpělivě čekat.
A najednou den D a my usazené u nás v kulturáku na balkoně netrpělivě čekaly na začátek. Všechna místečka obsazená do posledního. Igor sice chyběl a místo něj byl pro mě nějakej neznámej herec, ale to jsme oželily, protože našim srdíčkám vévodí maestro Sokol.
Viděli jste někdy nějaký díl v televizi? Vězte, že se vám vyplatí investovat do toho těch cca 450 korun, protože naživo je to úplně něco jiného. V televizi je to takové, um... Nedopečené. A to, i přestože nehráli žádnou z mých oblíbených her. Krom nové hry Román, se Gěňa opět předvedl jako výborný hostitel na párty. Že mu to trvalo dlouho, o tom žádná, ale ani se mu moc nedivím. Ondra hrál člověka z filmu, který jsem nikdy neviděla a na jméno si nejspíš ani nevzpomněla. A to co musel hádat u Michala, bylo taky docela obtížné, zlatý špunt od šampusu. No, polechtali nám hoši bránici dokonale.
Po skončení jsme se tam asi dvacet minut ochomýtali, přešlapovaly z místa na místo a přemýšlely, či už máme jít, nebo ještě chvilku počkat. Když se kulturák vyprázdnil a zbyla tam jen velmi malá hrstka vytrvalců, rozhodly jsme se, že teda půjdeme domů. A právě v tu chvíli vyšli. Přijít o deset vteřin později, už bychom se s nimi neviděli a nezískaly tak vzácné podpisy a fotečky.
Největší překvapení bylo, že naši nedosažitelní idolové, jsou taky lidi. A nejsou to nafoukané hvězdy. Byli milý a v pohodě vtipkovali. Lidi z partičky jsou super. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Je to jako sen. Ale jedno vím jistě. Až se bude konat další představení poblíž mého města, rozhodně na něj půjdu!

# 3 Setkání s přáteli

15. dubna 2013 v 14:50 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Mám takový dojem, že tento bod moc komentovat nemusím. Přesto mu věnuji pár řádků.
Ať už máte kamaráda jednoho, jste nejoblíbenější ve třídě, nebo jste tak asociální, že se společnosti vyhýbáte jako čarodějnice ohni, jedno malé setkání jistě oceníte.
Co se mě týče, tak do vínku mi bylo dáno "společenský a přátelský". Ano, je to pravda, mám ráda společnost, i když poslední dobou mě spíš množství lidí děsí. A abyste si nemysleli, nikdy jsem mezi oblíbence třídy nepatřila, moje přátele by se daly spočítat na prstech jedné ruky (ale pozor, přátele, ne známé, lepší známé, nebo spolužáky, těch mám víc).
Vraťme se k tématu. Včera jsem se zase viděla s kamarádkou. Po delší době. O jejej. Měli jsme si toho tolik, co říct. Celou dobu nám pusy jen jely (a to jsme ani nikoho nedrbali) a smály se na celou kavárnu. Bylo to tak naplňující.
Zhruba ob tři dny se vídám zase s jinou kamarádkou, spolužačkou ze střední. Máte dojem, že se toho za tři dny nemohlo moc udát? No, možná máte pravdu. Ale máme toho mnoho společného, takže je naštěstí pořád o čem se bavit. A když mívám melancholickou náladu, moje lepší spolužačky mi ji zaženou, aniž by o tom jen tušili.
Jestli patříte (asi jako já) k té spodině a jste rádi za jednoho člověka, netruchlete, pořád můžete změnit, nebo si najít nový koníček, případně ještě je pořád chat na lidech, kde o vás nikdo nic neví (pokud se bojíte toho). Nebo lidi na blogu jsou vesměs přátelská komunita. Setkání s přáteli může být i virtuální a stejně suprové, jako to skutečné.

Mějte se a smějte (a hlavně nezoufejte ;-)
Váš Snílek^^