Koloběh života

3. března 2013 v 1:47 | Snílek |  na zamyšlení

Už na první pohled mě zaujala. Nevím čím. Nevynikala zvláštní krásou, nenosila nejnovější oblečení od Gucciho, ani neměla na zeleno obarvené vlasy a v nose kost. Dalo by se říct, že byla naprosto tuctová. Jako jaká kterákoliv jiná holka. Ale přesto jiná. Možná proto jak se stranila ostatním. I když se bavila s okolím, pořád tu byla mezi ní a zbytkem jakási clona. Neviditelná zeď, která jí oddělovala. Obklopovala.
Nerozuměl jsem. Nechápal proč. Ale pocítil jsem potřebu jí porozumět. Dostat se přes ní. Zničit to. Otevřít tu dívku světu. Byla to hra.


Pohodil jsem vlasama, nasadil úsměv a rozepnul vrchní knoflík košile. Několik dívek v okolí obdivně vzdychlo. Nevšímal jsem si toho a vydal se k Ní. Seděla na schodech. Dlouhou chvíli si krátila jakýmsi psaním. Když jsem ji oslovil, poděšeně sebou trhla.
"Ahoj. Co si to píšeš?"
"Nic. Vůbec nic," přitiskla si notes k hrudi.
Natáhl jsem k němu ruku. Cukla sebou. Tužka v její ruce vypadala v tu chvíli jako velmi nebezpečná bodná zbraň.
Stáhl jsem se a prsty si projel svoje háro. Ani to s ní nehlo. Jen mě ostražitě sledovala. Takže jedna z mála, co si hned nepadne k nohám? To byla výzva. Rozhodl jsem se. Za každou cenu ji okouzlím a zjistím, co si to v tom modrém zápisníku ukrývá.
Něco byla na ní zvláštního. Nemyslím tím, že hned nepropadla mému kouzlu. Spíš… Nevím. Jako by se nacházela jinde. Duševně. Fyzicky tu pořád byla. Ale přesto stihla všechno vnímat.
Měli jsme pracovat ve dvojicích. Ideální příležitost. Nečekal jsem, zaťukal jí na rameno (seděla přede mnou) a spolupráci ji nabídl. Jemně se usmála a pokrčila rameny: "Proč ne." Na naše předchozí nedorozumění zřejmě zapomněla. Nebo jí to bylo jedno. Přitom nepatřila k těm chudákům, kteří by byli vděční za kohokoliv.
Když se nad tím zamyslím. Je to zvláštní. Neustále si drží tichý odstup. Vypadá myšlenka jinde. Nevyznačuje se fanatickým náboženstvím pro cokoliv. Ale přesto je relativně oblíbená. Nechápal jsem to.

Už to bude měsíc a stále bez úspěchu. Začínal jsem tím být až fanaticky posedlý. Takhle už to dál nešlo. Potřeboval jsem se vzpamatovat. Od přátel mě začala dělit jakási neviditelná zeď. Už jsem jim nemohl všechno říkat. A ani oni se mi už se vším nesvěřovali. Měli svá tajemství dělená mezi ně. Vynechávali mě za svých aktivit. Začali na mě shlížet svrchu. Nebo se to aspoň zdálo. Už po mě nejela ta spousta holek. Stával jsem se neviditelným. Já. Známý playboy, sportovec a miláček všech…
Nevnímal jsem to. Nevšímal si toho. Přitahován tajemstvím dívky.
Jednou jsme se střetli na opuštěném nástupišti. Měsíc krásně svítil. Přistoupila ke mně. Nic neříkala. Jen se na mě dívala. Nevěděl jsem, co dělat. Pohledem jsem zabloudil k jejím očím. Byly průzračně modré. Hypnotické. Hluboké v plném smyslu slova. Jako by dosáhla osvícení.
Předala mi zápisník. Vzal jsem ho do ruky. Usmála se. Díval jsem se, jak odchází, neschopen se hnout.
Pochopil jsem. Už jsem se nepotřeboval do něj podívat. Přesto jsem ho otevřel.
Pochopil jsem. Všechno.

Nikdo neví, kdo byl první, kdy to začalo. Jisté ale je, že to nikdy neskončí.
Krásná dívka pohodila tmavými dlouhými vlasy a přistoupila k chlapci na schodech. Něco si psal do modrého zápisníku. Zajímalo jí co…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama