Proč si myslíte, že mám srdce z kamene?

23. ledna 2013 v 13:18 | Snílek |  každá mince má dvě strany

Jmenuje se Maiko a má srdce z kamene. Maiko je fajn. Jsem její dobrá kamarádka. Maiko je milá, hodná, chytrá, ráda pomůže, ale kdykoliv se koukáme na nějaký romantický, či smutný film, spíš se baví, než aby litovala hlavního hrdinu. Nedávno jsme byly na Bídnících. Moc pěkný, ale dojemný film. Celé kino, teda ženská část, brečela. Na konci i nějaký ten muž zamáčkl slzu. Avšak Maiko neuronila ani kapku. Spíš se celý film bavila, což nechápu. Aby toho nebylo málo, šly jsme druhý den na Annu Kareninu. Nic, vůbec nic. Sice trochu popotahoval, ale měla tou dobou strašnou rýmu. Oči suché. Takže od pláče to být nemohlo. A když se s ní rozešel přítel, kterého milovala. Vyprávěla mi to věcně a nezúčastněně. Maiko je fajn, ale má srdce z kamene.




Jmenuju se Maiko. A prý mám srdce z kamene. Moji kamarádi se začínají bavit tím, kdo najde film, u kterého budu brečet. Netuší, že se jim to nemůže podařit kvůli události z dětství. Od té doby na veřejnosti nepláču. Může za to škola v přírodě, nebo snad výlet na hory. Určitě znáte ty týdenní výlety na základkách, které mají posílit ducha a kolektiv. Večer jsme se koukali na Příšerky sro. Jsem ten typ, kterého dostane jakýkoliv dojemnější moment. Přišla scéna, kde se strašidlo muselo rozloučit s holčičkou a já začala popotahovat. Tiše a nenápadně. Dost tomu napomáhala moje pozice vzadu. Bohužel si toho všimla učitelka, která se hned musela zajímat, co se děje. Následně si toho všimla třída. Všichni se mi smáli. Pak se divte, že nechci plakat na veřejnosti. Bylo mi deset. DESET! A celá třída se mi smála a říkala mi do uplakánka. Pokaždé slyším ten smích. Když se vyskytne nějaká dojemná scéna, uslyším ten zvuk výsměchu. Snažím se při smutných scénách myslet na něco veselého, rychlým mrkáním zahnat ty prokleté slzy, nebo se dívat jinam.
Ha? Že vám říkala ještě o příteli? To je snadné. První pravidlo - nikdy nedat najevo před klukem jak vás to ranilo. Doma jsem se pak v klidu vyplakala do polštáře, a když jsem jí o tom pak vyprávěla, už jsem neměla žádné slzy. Cítila jsem jen prázdno. Nemám srdce z kamene, jen mám blok díky události z dětství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama