Jen jedna písnička...

7. ledna 2013 v 13:35 | Snílek |  na zamyšlení

Stála jsem na pódiu. Za mnou se ozvaly tóny bubnů. Světlo reflektorů mě oslňovalo. Přesto jsem věděla, že tak někde je. Nebýt té osoby, nikdy bych to nedokázala.
Přidala se kytara.
Teď klávesy.
Najednou ticho.
Moje chvíle.
Začala jsem zpívat pevným hlasem. Už dávno jsem se netřásla. Publikum se rozezvučelo. Oni mě měli rádi. Dala jsem do té písně vše. Chtěla jsem, aby ta osoba pochopila. Že jí chci poděkovat. Požádat o pomoc.


Po skončení koncertu jsem se odebrala do šatny. Byla jsem utahaná a ještě nás čekalo tolik práce. Unaveně jsem si položila čelo na sepjaté ruce. Někdo zaklepal. Možná je to ona. Pochopila. Na mé pozvání vstoupil…
Bubeník. Jen můj bubeník. Zklamaný výraz, který jsem se pokusila zamaskovat úsměvem, mu neušel. Přešel ke mně a povzbudivě mi stiskl rameno.
Je čas. Nyní nemůžu trudomyslnit. Fanoušci čekají. Nasadila jsem svůj zářící úsměv a vyšla za Natem.
Přivítali mě blesky fotoaparátů a zvukot. Jsou jako včely. Pocítila jsem chuť utéct. Ale nemohla jsem. Společně s kapelou nás usadili ke stolečkům. Před nimi se táhla dlouhá fronta. Podpis. Úsměv. Blesk. Přátelské pokývání hlavou.
Hlavou se mi rozezvučela slova. Jak si to jen zapsat? Otočila jsem jednu svou fotku a rychle začala škrábat slova. Často mě napadali písničky za pochodu. Žadatelů o podpis jsem si nevšímala. Jen se topila ve svém světě. Okolí byla jen barevná šmouha a šum. Zase jsem se dostala do svého stavu. Kdyby mě Nate nepíchnul…
Od té chvíle co mě opustila, se to mi stávalo čím dál častěji. Díky té osobě jsem se držela při zemi. Potřebovala jsem ji. Tuto úlohu částečně převzal Nate. Ale byl to jen bubeník. Neznal mě tak dlouho jako ona. Snažil se. Ale nemohl s tím nic dělat.

Konečně byl všemu konec. Dopotácela jsem se do šatny. Opřela o židli. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla.
Dlouhé černé vlasy, podivně spletené. Zelené stíny. Velké visací náušnice. Rudé rty. Černý korzet svázaný červenou stuhou. Na krku nevelké L.
Skutečně jsem tohleto já? Můj sen se vyplnil. Tak proč se cítím tak prázdná. Jako bych se schovávala za masku. Za masku…
Sesunula jsem se k zemi. Obličej skryla do dlaní. Ale osvobozující slzy nepřicházely. Jen v hlavě se mi zase ozvala ta melodie. Rychle jsem popadla papír a pisátko. Nemeškala jsem a zapisovala.
Další převratná píseň. Od té chvíle, co jsem ji potkala. Všechno co jsem napsala, se rázem stalo hitem. První příčky hitparád byly zcela jistě moje. Tahle melodie. Už pár dní mi zněla v hlavě. A pak tu byl ten zvon. Dnes celý den vyzváněl.
Konečně to bylo hotové. Mohla jsem jít domů. Domů…
Vyšla jsem ze šatny. Kytarák si právě naložil svoje náčiní na záda. Kývl na mě. Odpověděla jsem mu mávnutím ruky.

Otevřela jsem dveře od zadního východu. Hodiny odbíjely právě půlnoc. V tmavé uličce někdo stál. Osoba v kapuci. Vzhlédla ke mně. Pohlédla jsem jí do očí. Poznala jsem ji. Taška mi vypadla z ochromených prstů. Opřela jsem se o rám dveří. Dlaní si přikryla ústa. Tak dlouho jsem na ni čekala. Z jejího pohledu byla jasné, že poselství písně pochopila.
"Vrátila ses…," zašeptala jsem a rychle ji objala.
"Tak pojď. Je čas. Vrátíme se domů," poplácala mě po hlavě.
Společně jsme vyšly do houstnoucí tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama