# 53 Oslík

27. září 2017 v 10:00 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Znáte ten animák pro děti Shrek? Jistě že jo. Kdo by ho taky neznal. Nicméně pokud ho neznáte, měli byste to okamžitě napravit - je to skvělý film. A jednou z postav tam je takové malé otravné stvoření :D Uznávám, že v reálném životě bych to asi zabila (no, i když asi ne, protože mám jednu kamarádku, která se mu dost podobá, tou ukecaností), ale takhle na filmovém plátně je to spíš předmětem úsměvu. Svou veselostí, ukecaností, vtipem, elánem a jistou naivitou je to roztomilá věc (?), kterou prostě musíme milovat. Takže zatímco ostatní postavy jsou mi občas i nepříjemné, Oslík nikdy. Vždycky mi vykouzlí úsměv na tváři, když ho vidím.
A aby se neřeklo, tady máte jeho obrázek ;-)

 

# 52 Punčochy

15. září 2017 v 10:00 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Punčochy ne však silonky. Silonky mě vůbec nedělají šťastnou :D Nebyla jsem jiná, jako malá jsem je taky nesnášela, ještě teď si pamatuju, jak nás mamka nutila si je oblíkat a jak nás do nich "vklepávala". Nicméně ta doba už je pryč a chválabohu se začaly vyrábět nositelnější verze. Nebo mi to tak aspoň přijde, jestli je to opravdu pravda, tak to vám nepovím.
Abych se ale dostala k jádru věci, proč jsou tak strašně super? Protože přechod mezi létem a podzimem, stejně jako mezi jarem a létem je úplně na nic. Na jednu stranu je pořád teplo, na tu druhou už je ale zase moc zima. A pro mě, která má nejradši ze všeho kraťasy a rifle moc nemusí, tak úplně trpím. Protože na holou nohu už je moc zima, ale na džíny je ještě moc teplo. Takže se to dá krásně vyřešit právě oněma punčochama, které nejsou tak silné a navíc, teď už existuje takové množství barev a tvarů, že se to dá skvěle zkombinovat i třeba se sukní či šatama. Nadto, když se náhodou počasí rozhodne, že si ještě udělá z nás takový malý šprým, jako včera, kdy z nějakého důvodu bylo přes den strašné teplo (a vy jdete ráno, kdy je ještě chladno), dají se na záchodech sundat a nacpat do kabelky a přesto je všechno v pohodě. V džínách máte jen jednu možnost - potit se.
Krom toho přechodu je tu pak ještě klasická zima. Někdy ty dny bývají vážně kruté, takže když se vzácně objeví mínus 15, na džíny je to moc zima, tak si pod ně jednoduše oblečete právě ony punčochy a všechno je super.

P.S. Kdo se zmíní o legínách, toho s nimi ubiju. Legíny jsou mor dnešní doby a měly by se povolit maximálně na cvičení a to ještě na to osamocené!

Zátiší s kousky chleba - Anna Quindlen

31. srpna 2017 v 11:03 | Snílek |  knihy které milujeme (nebo nenávidíme)

Zátiší s kousky chleba je příběhem o nečekané lásce. Příběhem o ženě, která dospěla k zjištění, že život je mnohotvárnější, než si vůbec dokázala představit. Rebeca Winterová se v mládí proslavila sérií snímků, které pořídila jedno obyčejné ráno u sebe doma. Pár fotografií nepořádku na kuchyňské lince - a stala se z ní uznávaná umělkyně. Celé roky ji fascinovalo, jak ji tehdy kritici vynesli do nebe. Po letech úspěchů ale Rebeca uvízne ve smyčce stereotypu, pracovního i osobního. Když jste na vrcholu, dostává se vám pozornosti, když jste za zenitem, dostává se vám ocenění - kdysi tohle někdo prohlásil a měl pravdu. Rebeca si v šedesáti letech uvědomuje, že přichází do věku, kdy se jí onen zpropadený citát osobně týká. Opouští život na Manhattanu, který je pro ni po rozvodu příliš náročný, a hledá novou inspiraci v zapadlém venkovském městečku. Až tam, na loveckém posedu, ve společnosti pokrývače Jima Batese, zjišťuje, že skutečný život je barvitější, než jak ho viděla přes hledáček fotoaparátu.
 


# 51 Studená sprcha

29. srpna 2017 v 10:00 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Znáte něco lepšího, než když přijdete po celém tom horkém dni domů a dáte si správně studenou sprchu? Já ne. Vážně. Ani drogy, sex, čokoláda nebo návštěva knihovny zdaleka nedosahuje takového štěstí a uvolnění, jako možnost smýt ze sebe ten pot a celá se ochladit. Vždycky zažívám takovou malou extázi.
Je to ale trochu ironie byt logická, protože studená sprcha je příjemná akorát v létě. V zimě za ní rozhodně nepoděkuju. A troufnu si tvrdit, že to tak máte většina z vás. Pokud netrpíte horečkou. Pak je příjemná studená sprcha i v zimě. Ale to už je trochu jiný případ.

# 50 In-line

25. srpna 2017 v 10:00 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Chtělo by to udělat něco speciálního, když máme tu půlku do stovky (a co teprve pak až to bude 500 díl, že?)

Mám bruslení ráda. Preferuju teda spíš ty lední brusle, ale rozhodla jsem se, že zkusím i ty kolečkové. Každý kdo tvrdí, že je na kolečkových bruslích snazší se naučit, tak lže! Zlaté lední brusle. Ne že bych byla nějaká krasobruslařka, spíš jsem takový ten trochu lepší bruslař se stylu udržím se na nich, umím překládat a po hladké ploše zvládnu i rychlejší tempo. Ale brzdit neumím. Kdysi jsem se to na chvíli naučila, ale pak jsem to zase zapomněla. Ale in-liny jsou něco úplně jiného. To zdaleka tak neposlouchá, a navíc jsou těžší a větší. Všechno je sice jen o tréninku, ale ta doba mezitím se mi vůbec nelíbí :D A taky se na nich víc bojím. Je to trochu zvláštní. Ale je to skvělá alternativa v létě. V zimě klasické brusle, v létě ty kolečkové. Co je na nich ale větší plus, v případě, že na nich člověk umí, je to výborný dopravní prostředek po městě, zvláště když člověk nestíhá. Je to ekologické a ještě tak něco děláte pro sebe. No neberte to :-)

# 49 Vějíř

22. srpna 2017 v 10:00 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Dám vám teď na chvíli od mých životních songů pokoj a přejdu na něco dalšího. Teď už sice taková horka nejsou, takže se dá venku i existovat, ale v těch 35°, kdy se ani lísteček nepohne, je vějíř něco jako záchrana. Nobelovku tomu, kdo ho vymyslel (teda, já mám načteno, jak to vzniklo, ale víme jak).
Samo o sobě mi přijde vějíř jako něco fascinujícího. Je to pěkné a má mnoho využití. Když si odmyslíme ten nejčastější jeho účel, kterým se ovíváme, tak se dá využít i jako zbraň. Mám dokonce dojem, jestli přímo na tom není postavený nějaký bojový styl, nebo je to jen jeho součástí. Další příkladem je využití při tanci, to je třeba právě hodně ve Španělsku, ale jistě se najdou i další státy. A v neposlední řadě jako způsob komunikace. Ať už v současné době jako téma k hovoru, nebo v dřívějších dobách jako mimoslovní výrazy - například když ho žena měla složený v levé ruce - má zájem o tanec, v pravé ruce - nemá zájem o tanec. Za rozevřených vějířem se zase dá báječně drbat, nebo skrýt ruměnec (to jsem využila dokonce i v dnešní době).
Já jsem se k vějíři dostala ve svém temném období japanistiky. Není to zase tak dávno, tak dva tři roky, ale drtivá většina lidí na mě koukala jak... divně. Ovšem teď, o dva roky později, už není vůbec těžké někoho na ulici s vějířem potkat. S takovýmhle vývojem za dva roky se jím bude honosit každý druhý a to jen proto, že každý první je muž. A za další roku ho budou nosit už aji oni.

# 48 Ne tak úplně písnička č. 6 - Jak jsem se zbláznila

18. srpna 2017 v 10:00 | Snílek |  1000 věcí, které mě dělají šťastnou
Prozatím poslední "song pro duši" není tak úplně písnička. Jedná se totiž o audioknihu. Mám poněkud svérázný přístup k audioknihám - papír je prostě papír, ale potřebovala jsem něco, co bych mohla číst, aniž bych to četla. Impulsem pro to byla taková obyčejná věc jako práce. Dělávala jsem dvanáctky ve stoje s minimem dalšího pohybu, takže vždycky když jsem se vrátila domů, jsem si lehla na postel a nohy opřela o zeď, aby se krev vrátila zpátky do těla. Je to starý trik, který se doporučuje lyžařům, zvláště těm čerstvým a nezkušeným. Pokud mi nevěříte, vyzkoušejte to, fakt to pomáhá. No, a jelikož nemám ráda ticho (možná je to trochu ironie, když si vezmu, že v práci pořád něco hučelo, jeden by totiž řekl, že si člověk od toho potřebuje odpočinout a mít chvíli klid), pustit film jsem úplně nemohla, protože jak bych se koukala na obrazovku a na písničky už jsem neměla chuť, rozhodla jsem se vyhledat nějakou audioknihu. To bylo taky docela dobrodružství, protože na to jsem neměla náladu, do tohohle se mi nechtělo, slyšet silmarilion v audioverzi, o to jsem zase nestála a i tak, jsem chtěla prostě něco odpočinkového. A tu můj zrak spočinul na ivance deváté. To je výborná autorka, vtipná a je to přesně ten typ oddechovky, o kterou jsem stála. Bod k dobru má i ten, že kapitoly jsou v průměru okolo dvanácti minut. Bylo to nějako jako odpočítávání, než se budu muset zvednout a jít něco dělat.
V práci jsem pak ale skončila, dřív než jsem se dostala do půlky knížky. A vrátila jsem se k ní asi o půlroku později, kdy jsem si jednu kapitolu pouštěla vždy, když jsem nemohla usnout. Bylo to něco jako pohádka na dobrou noc a překvapivě to fungovalo! Řádově jsem usnula o několik minut dřív.

Tak a teď už jen odkaz, abyste se i vy mohli pobavit. (který sem dodám asi později, protože jako na potvoru se mnou uložto nemluví)

Další články